Když minulost nechce odejít: Příběh o bytě, rodině a nečekaných požadavcích

„Petro, tohle ti nemůžu odpustit! Ten byt jsme kupovali společně s mým synem a já mám právo na polovinu!“ křičela na mě paní Novotná tak hlasitě, že sousedé na chodbě určitě slyšeli každé slovo. Stála jsem v předsíni svého bytu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Vždycky jsem si myslela, že po rozvodu už mě nic horšího nepotká. Ale mýlila jsem se.

Bylo to před dvěma týdny, co jsem oznámila rodině, že se budu znovu vdávat. Můj přítel Tomáš mě požádal o ruku na Petříně a já byla šťastná jako nikdy předtím. Jenže tahle radost netrvala dlouho. Hned druhý den mi přišla zpráva od paní Novotné: „Musíme si promluvit.“ Tušila jsem, že to nebude nic příjemného, ale že zajde až tak daleko, to mě nenapadlo.

Seděla jsem v kuchyni, když přišla. Bez pozdravu, bez úsměvu. „Petro, slyšela jsem, že prodáváš byt. Chci polovinu peněz. Je to spravedlivé.“ Zůstala jsem sedět jako opařená. „Ale ten byt je napsaný na mě. Po rozvodu mi ho soud přiřkl. Vy jste s tím nikdy neměla nic společného,“ snažila jsem se zachovat klidný tón. „To je jedno! Kdyby nebylo mě a mého syna, nikdy bys ten byt neměla! Já ti pomáhala s hlídáním dětí, s úklidem, dokonce jsem vám půjčila peníze na kauci!“

V tu chvíli se mi vybavily všechny ty roky, kdy jsme spolu žily v jednom domě. Jak mi pomáhala s malým Kubou, když byl nemocný. Jak jsme spolu pekly vánoční cukroví. Ale taky ty hádky, kdy mi vyčítala každou korunu utracenou za nové boty nebo výlet s dětmi. Po rozvodu se naše vztahy ochladily, ale nikdy by mě nenapadlo, že by byla schopná takového požadavku.

„Paní Novotná, chápu, že jste nám kdysi pomohla. Ale tohle není fér. Ten byt je můj a já potřebuju začít nový život,“ řekla jsem tiše.

„Nový život? A co můj syn? Ten teď žije v podnájmu a ty si budeš užívat s novým chlapem? To nedovolím!“

Slzy mi stékaly po tváři. Nešlo jen o peníze. Šlo o pocit nespravedlnosti, o to, že minulost mě stále pronásleduje. Zavolala jsem Tomášovi a všechno mu vyprávěla. „Petro, nenech se vydírat. Zeptej se právníka. Ona na to nemá nárok,“ uklidňoval mě.

Jenže v malém městě se všechno rychle rozkřikne. Lidé začali šeptat: „Ta Petra je pěkná potvora, vyhodila tchyni na ulici.“ Nebo: „Chudák paní Novotná, tolik jí pomáhala a teď ji Petra odkopla.“

Začala jsem se bát chodit do obchodu. Kamarádky se mi vyhýbaly. Dokonce i moje vlastní matka mi řekla: „Třeba bys jí mohla něco dát, vždyť ti tolik pomohla.“

Ale kde je hranice mezi vděčností a spravedlností? Mám jí dát polovinu peněz jen proto, že kdysi hlídala mé děti? Nebo mám bojovat za své právo na nový začátek?

Jednou večer přišel Kuba domů ze školy uplakaný. „Mami, babička říkala, že jsme ji okradli.“ To už bylo moc. Vzala jsem telefon a zavolala paní Novotné.

„Paní Novotná, prosím vás, nepleťte do toho Kubu. Je to dítě a nemá chápat naše spory.“

„Kdybys byla slušná, nemuseli bychom to řešit takhle! Ale ty myslíš jen na sebe!“

Položila jsem telefon a rozplakala se nahlas. Tomáš mě objal a šeptal: „To zvládneme.“

Začala jsem hledat právní pomoc. Advokátka mi potvrdila, že paní Novotná nemá žádný právní nárok na peníze z prodeje bytu. Ale co s tím? Mám jí dát nějakou částku jen proto, abych měla klid? Nebo mám stát pevně za svým?

Jednoho dne mi přišel dopis od jejího právníka. Výhrůžky soudem. Strach mě svíral každý den víc a víc. Přestala jsem spát, jíst i smát se s dětmi.

Nakonec jsem svolala rodinnou schůzku. Seděli jsme u stolu – já, Tomáš, Kuba a paní Novotná. „Chci jen spravedlnost,“ začala ona.

„A co je podle vás spravedlnost?“ zeptala jsem se.

„Chci vědět, že jste mě nevyužili a neodkopli.“

Podívala jsem se na Kubu a pak na Tomáše. „Nikdy bych vám nechtěla ublížit. Ale potřebuju žít svůj život. Nabízím vám částku jako poděkování za všechnu pomoc v minulosti – ale ne polovinu bytu.“

Dlouho bylo ticho. Nakonec kývla.

Od té doby spolu téměř nemluvíme. Bolí mě to – ale zároveň cítím úlevu.

Někdy si říkám: Kde je hranice mezi vděčností a sebeúctou? Co byste udělali vy na mém místě?