Když modlitba byla poslední nadějí: Příběh jedné rodiny z Vinohrad

„Proč zrovna my?“ šeptala jsem do ticha, zatímco jsem seděla na okraji postele a dívala se na slabě osvětlený pokoj. Venku pršelo, kapky bubnovaly na parapet a já slyšela jen tiché oddechování mého manžela Pavla. Bylo to už několik týdnů, co mu lékaři diagnostikovali rakovinu prostaty. A jako by toho nebylo málo, o měsíc později mi zjistili autoimunitní onemocnění štítné žlázy. Všechno se zhroutilo během pár dnů.

„Aleno, pojď si lehnout,“ ozvalo se slabě zpod peřiny. Pavel měl za sebou první dávku chemoterapie a jeho tělo bylo unavené, stejně jako jeho hlas. Přisedla jsem k němu a pohladila ho po ruce. „Neboj se, všechno zvládneme,“ snažila jsem se ho uklidnit, ale sama jsem tomu sotva věřila.

Náš byt na Vinohradech byl najednou plný léků, papírů od lékařů a ticha. Dřív jsme se smáli, hádali kvůli maličkostem, chodili na procházky do Riegrových sadů. Teď jsme jen přežívali. Moje maminka mi volala každý den: „Alenko, modli se. Bůh tě slyší.“ Já jsem ale cítila jen vztek a prázdnotu. Proč by měl Bůh dopustit tolik bolesti?

Jednoho večera, když už jsem nevěděla kudy kam, jsem si sedla ke kuchyňskému stolu a rozplakala se. Vzpomněla jsem si na dětské modlitby, které mě učila babička. „Otče náš…“ začala jsem šeptat a slzy mi tekly po tváři. Nevěděla jsem, jestli mě někdo slyší, ale potřebovala jsem to říct nahlas.

Pavel mě našel v kuchyni. „Ty pláčeš?“ zeptal se tiše. Přikývla jsem. „Já už nemůžu,“ přiznala jsem poprvé nahlas. Sedl si ke mně a vzal mě za ruku. „Víš, co mi pomáhá? Když si představím, že na to nejsme sami. Že někdo tam nahoře nás drží nad vodou.“

Začali jsme se spolu modlit každý večer. Nejdřív to bylo rozpačité – oba jsme byli spíš skeptici než věřící. Ale něco se změnilo. Modlitba nám dala pocit klidu, aspoň na chvíli jsme nebyli jen nemocní lidé v malém bytě, ale manželé, kteří spolu bojují za lepší zítřek.

Jednou ráno přišla moje sestra Jana s koláčem a úsměvem: „Dneska vás vezmu na procházku! A žádné výmluvy.“ Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsme vyšli ven. V Riegrových sadech voněla tráva a Pavel se opřel o moji paži. „Vidíš? Ještě nejsme mrtví,“ zažertoval hořce.

Ale nebylo to jednoduché. Peníze docházely – Pavel byl na nemocenské, já musela odejít z práce kvůli vyčerpání. Úřady byly neúprosné: „Musíte doložit další potvrzení.“ Někdy jsem měla chuť všechno vzdát.

Jednoho dne přišel dopis od Pavlova bratra Karla: „Mám pro vás místo na chalupě v Orlických horách. Přijeďte si odpočinout.“ Byla to spása – aspoň na chvíli utéct z Prahy a nadechnout se čerstvého vzduchu.

Na chalupě jsme večer seděli u kamen a Pavel najednou řekl: „Víš, Aleno, já mám strach umřít.“ Ztuhla jsem. Nikdy jsme o tom nemluvili takhle otevřeně. „Já taky,“ přiznala jsem tiše. Objali jsme se a plakali spolu.

V těch dnech jsme se modlili ještě víc – nejen za uzdravení, ale i za sílu přijmout to, co přijde. Začali jsme psát deník vděčnosti: každý den tři věci, za které jsme vděční. Někdy to byla jen teplá polévka nebo úsměv cizího člověka.

Po návratu do Prahy přišla další rána – Pavlovi našli metastázy v kostech. Lékařka byla upřímná: „Musíme bojovat dál, ale bude to těžké.“ Doma jsme seděli mlčky u stolu. Najednou zazvonil telefon – byla to farářka z místního kostela svaté Ludmily: „Slyšela jsem o vaší situaci od vaší maminky. Můžu přijít na návštěvu?“

Přišla s úsměvem a přinesla nám domácí buchty. Povídali jsme si dlouho do noci – o víře, o strachu i o tom, jak někdy stačí jen být spolu v tichu.

Začali jsme chodit do kostela každou neděli. Ne proto, že bychom čekali zázrak, ale protože jsme tam našli komunitu lidí, kteří nás přijali mezi sebe bez otázek a souzení.

Jednoho dne mi Pavel řekl: „Víš, možná už nikdy nebudu zdravý. Ale díky tobě a díky Bohu mám pocit, že žiju naplno každý den.“

Dnes je to už rok od chvíle, kdy nám oznámili diagnózy. Pavel je stále nemocný, já mám lepší i horší dny. Ale naučili jsme se žít s tím vším – s bolestí i s nadějí.

Někdy si říkám: Co by se stalo, kdybychom tehdy nevěřili? Kde bychom teď byli? Možná je víra opravdu poslední nadějí tam, kde už nic jiného nezbývá…

A co vy? V co věříte vy, když už vám dochází síly?