Když můj syn otevřel dveře policii: Příběh útěku z domácího pekla

„Mami, někdo zvoní,“ šeptal Honzík, když se v předsíni ozvaly těžké kroky. Srdce mi bušilo až v krku. Byla jsem schoulená v rohu kuchyně, ruce se mi třásly a v hlavě mi znělo jen jedno: hlavně ať se neprobudí Petr. Ale už bylo pozdě. Dveře se rozletěly a do bytu vtrhla policie. Honzík stál u dveří, malý, vystrašený, ale statečný. Policista ho vzal za ruku a podíval se na mě: „Paní Novotná, jste v pořádku?“

V tu chvíli jsem se rozplakala. Slzy mi stékaly po tvářích, ale poprvé po letech to nebyly slzy strachu, ale úlevy. Petr ležel v obýváku, opilý do němoty, a já věděla, že tentokrát už to neskončí jen omluvami a sliby. Tentokrát už ne.

Začalo to nenápadně. Petr byl vždycky žárlivý, ale myslela jsem si, že je to láska. Po svatbě se všechno změnilo. Nejprve přišly výčitky kvůli každé minutě zpoždění z práce, pak zákazy scházet se s kamarádkami. Když jsem otěhotněla, doufala jsem, že dítě ho změní. Ale místo toho se všechno zhoršilo.

„Kam jdeš? S kým jsi mluvila? Proč jsi tak dlouho v obchodě?“ ptal se mě denně. Když jsem odpověděla špatně, přišla facka nebo kopanec. Nikdy jsem to nikomu neřekla. Styděla jsem se. Moje máma by řekla: „To je tvůj kříž, musíš vydržet.“

Jednou večer, když Honzík spal, Petr přišel domů opilý a začal rozbíjet nádobí. Křičel na mě, že jsem neschopná matka a manželka. Snažila jsem se chránit Honzíka před tím vším, ale on byl malý a všechno slyšel. Ten večer jsem poprvé zavolala na linku 158. Ale když přijela policie, řekla jsem jim, že je všechno v pořádku. Báli jsme se oba.

Dny plynuly jeden jako druhý. Ráno do školky, do práce, domů vařit, uklízet a čekat na další výbuch. Honzík byl tichý kluk, často si hrál sám v koutě. Jednou mi řekl: „Mami, proč je táta pořád zlý?“ Neměla jsem odpověď.

Jednoho dne přišel Petr domů dřív než obvykle. Byl opilý a agresivní. Začal mě tahat za vlasy a křičet na Honzíka, že je rozmazlený spratek. V tu chvíli jsem věděla, že už nemůžu dál mlčet. Zavolala jsem znovu policii a tentokrát jsem telefon nechala zapnutý na stole.

Když policie dorazila, Honzík běžel ke dveřím a otevřel jim. Ten obraz nikdy nezapomenu – malý kluk v pyžamu s modřinou na ruce drží dveře otevřené dvěma uniformovaným mužům. Policisté nás odvedli do bezpečí.

Následovaly dny plné strachu i naděje. Sociální pracovnice paní Dvořáková mi pomohla najít azylový dům pro matky s dětmi v Praze 4. Bylo tam dalších šest žen s dětmi – každá měla svůj příběh, každá své jizvy.

První noc jsem nemohla spát. Honzík se ke mně tiskl a šeptal: „Mami, už nás táta nenajde?“ Držela jsem ho pevně a slibovala mu, že už nikdy nebudeme muset utíkat.

Začala jsem chodit na terapie k paní psycholožce Novákové. Učila mě znovu věřit sama sobě. „Nejste slabá,“ říkala mi pořád dokola. „Jste statečná.“

Petr mi posílal výhružné SMSky: „Vrať se domů nebo tě najdu.“ Policie mi doporučila změnit číslo a požádat o předběžné opatření soudu. Bylo to ponižující – vyprávět cizím lidem o tom, co se dělo za zavřenými dveřmi našeho bytu na Jižním Městě.

Moje máma mi volala: „Proč jsi to udělala? Co řeknou sousedi?“ Ale já už nemohla žít pro cizí pohledy. Musela jsem žít pro Honzíka a pro sebe.

Po třech měsících v azylovém domě jsme dostali nabídku na malý obecní byt v Modřanech. Bylo to skromné – dvě místnosti a stará kuchyňská linka – ale bylo to naše nové útočiště.

Honzík začal chodit do nové školky a poprvé po dlouhé době se smál nahlas. Já si našla práci jako prodavačka v pekárně u paní Květy na rohu ulice Na Cikorce. Každé ráno jsem vstávala s pocitem svobody.

Jednou za mnou přišla sousedka paní Procházková: „Víte, že jste moc statečná? Já bych to nedokázala.“ Usmála jsem se na ni a poprvé pocítila hrdost.

Dnes už vím, že cesta ke svobodě je dlouhá a plná bolesti. Ale stojí za to ji projít – kvůli sobě i kvůli dětem.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik žen ještě čeká na svůj okamžik odvahy? Kolik dětí musí otevřít dveře policii místo toho, aby je otevíraly radosti? Co byste udělali vy na mém místě?