Když přišel účet za svatbu: Tajemství, rodina a zlomená srdce

„To si snad děláš srandu, mami?!“ vyhrkla jsem a v ruce mi zůstal telefon, který se mi třásl v dlani. Byla půlnoc, den před svatbou, a já stála v kuchyni našeho malého bytu v Nuslích. Všude kolem mě ležely krabice s výslužkami, šaty visely na dveřích a v lednici se chladilo šampaňské. Ale v tu chvíli mi bylo jedno, jestli bude zítra pršet nebo jestli se dort rozteče. Právě jsem se dozvěděla, že rodiče mého snoubence, Honzy, nemají peníze na to, co nám slíbili – zaplatit polovinu hostiny.

„Lucko, my jsme to prostě nečekali…,“ ozýval se Honzův táta slabým hlasem z druhé strany linky. „Všechno je teď drahý a… no, prostě to nejde.“

„Ale vždyť jste pozvali celou rodinu z Moravy! Vždyť jste říkali, že to zvládnete! Jak to mám teď říct Honzovi?“

Slzy mi stékaly po tvářích a v hlavě mi běželo tisíc myšlenek. Co řeknu rodičům? Co řeknu Honzovi? Co řeknu sama sobě? Vždyť jsme si všechno plánovali tak pečlivě. Já i Honza jsme šetřili, odříkali si dovolenou u moře, místo toho jsme počítali každou korunu. Ale jeho rodiče byli vždycky ti „velkorysí“, co všechno zařídí a zaplatí.

Zavěsila jsem a sedla si ke kuchyňskému stolu. V tu chvíli přišel Honza. „Co se děje?“ zeptal se tiše. Viděl můj výraz a bylo mu jasné, že něco není v pořádku.

„Tvoji rodiče… nemají peníze na hostinu. Prý to nečekali.“

Honza zbledl. „To si děláš srandu…“

Sedli jsme si naproti sobě. Chvíli bylo ticho. Pak Honza začal chodit po kuchyni sem a tam. „Já to nechápu. Táta vždycky říkal, že to zvládnou. Proč mi to neřekli dřív? Proč až teď?“

„A co budeme dělat? Máme objednaný sál pro osmdesát lidí! Tvoje teta přijede až z Brna! Moji rodiče už dali zálohu na kapelu…“

Honza si sedl vedle mě a chytil mě za ruku. „Lucko, já tě nechci ztratit kvůli penězům. Ale mám vztek. Na ně i na sebe.“

Seděli jsme tam dlouho do noci a přemýšleli, co dál. Měla jsem chuť všechno zrušit – svatbu, hostinu, možná i celý vztah. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle s Honzou: jak jsme spolu poprvé jeli na kole do Karlštejna, jak mě držel za ruku, když mi umřela babička, jak jsme spolu snili o domě se zahradou.

Ráno jsem šla za rodiči. Máma seděla u stolu a loupala brambory na salát. „Mami…“ začala jsem opatrně.

„Vím to,“ přerušila mě tiše. „Volala mi Honzova máma. Lucko, my ti pomůžeme, jak budeme moct. Ale už jsme dali všechno na zálohy.“

Táta jen mlčky přikývl a dál krájel uzeninu na chlebíčky.

Ten den byl jako zlý sen. Volali jsme do restaurace, jestli by šlo hostinu zmenšit nebo přesunout do menšího sálu. Volali jsme kapelu, jestli by šlo hrát kratší dobu. Volali jsme příbuzným, jestli by někdo nemohl přivézt vlastní koláče nebo víno.

Večer před svatbou jsme seděli s Honzou na lavičce před domem a dívali se do tmy.

„Víš, Lucko,“ řekl tiše, „já mám pocit, že naši mě nikdy nebrali vážně. Vždycky slibovali hory doly, ale když šlo do tuhého…“

Položila jsem mu hlavu na rameno. „Moji rodiče taky nejsou dokonalí. Ale aspoň drží slovo.“

„Myslíš, že to zvládneme? Že nám tohle nezničí vztah?“

Podívala jsem se mu do očí. „Nevím. Ale chci to zkusit.“

Svatba nakonec byla jiná, než jsme si vysnili. Místo velké hostiny byla menší oslava v zahradě u mých rodičů. Někteří příbuzní z Honzovy strany ani nepřijeli – prý když není pořádná hostina, nemá cenu jezdit takovou dálku.

Ale naši nejbližší tam byli. Pili jsme víno z pet lahví, jedli domácí koláče a teta Alena hrála na harmoniku.

Když jsme večer seděli u ohně a dívali se na hvězdy, cítila jsem smutek i úlevu zároveň.

Honza mě objal a zašeptal: „Možná je tohle opravdovější než všechno zlato světa.“

Ale stejně mě to bolelo. Cítila jsem zradu od lidí, kterým jsem věřila. A taky strach – co když nás podobné věci budou pronásledovat celý život?

Dnes už je to pár let od té svatby. S Honzou jsme spolu pořád – někdy šťastní, někdy unavení životem i sebou navzájem. Jeho rodiče už skoro nevídáme.

Občas si říkám: Stálo nám to za to? Je láska opravdu silnější než rodinné křivdy a peníze? Co byste udělali vy na mém místě?