Když rodina bolí: Příběh o ochraně a ztrátě

„Tati, proč děda zase volá?“ ozval se slabý hlásek mého syna Matěje, zatímco jeho bratr Tomáš seděl tiše vedle něj a žmoulal rukáv svého svetru. V tu chvíli mi v hlavě zaburácela vzpomínka na poslední hádku s mým tchánem, panem Novákem. Bylo to jen pár týdnů po pohřbu mé ženy Lenky. Její smrt nás všechny roztrhala na kusy, ale místo aby nás spojila, vnesla do rodiny ještě větší bolest.

„Děda už k nám nebude chodit, kluci,“ odpověděl jsem tiše a snažil se ovládnout třes v hlase. „Není to bezpečné.“

Matěj se na mě podíval s nepochopením. „Ale proč? Vždyť je to mámin táta.“

Jak jim mám vysvětlit, že člověk, který by měl být jejich oporou, byl pro jejich mámu zdrojem strachu a bolesti? Že já sám jsem byl svědkem toho, jak Lenka plakala po návštěvách svého otce, jak se jí třásly ruce, když jí volal? Nikdy jsem nechtěl být tím, kdo rozbije rodinu ještě víc. Ale když jsem viděl, jak pan Novák začíná být hrubý i na kluky – jak jim vyčítal, že jsou moc hluční, jak je tahal za uši a křičel na ně kvůli maličkostem – rozhodl jsem se.

„Tome, Matěji,“ začal jsem opatrně, „někdy lidé, které máme rádi, dělají věci, které nejsou správné. A já vás musím chránit.“

Tomáš se ke mně přitulil a šeptl: „Já se ho bojím.“

To byla poslední kapka. Zavolal jsem panu Novákovi a řekl mu, že už nechci, aby kluky navštěvoval. V telefonu bylo ticho, pak následoval výbuch vzteku: „Ty mi chceš zakázat vlastní vnuky? Po tom všem, co jsem pro tu rodinu udělal?“ Jeho hlas byl plný zloby a výčitek. Srdce mi bušilo až v krku.

Od té doby se rodina rozdělila na dva tábory. Moje švagrová Jana mi napsala dlouhý e-mail: „Myslíš si, že jsi lepší než on? Každý dělá chyby! Děti potřebují rodinu.“ Moje vlastní matka mě prosila: „Pavle, nech ho aspoň vidět kluky na Vánoce. Vždyť je to jejich děda.“

Ale já si vzpomněl na Lenkino dětství – na modřiny, které schovávala pod dlouhými rukávy, na její úzkostné záchvaty po každé návštěvě rodičů. Vzpomněl jsem si na její slova těsně před smrtí: „Nedopusť, aby kluci zažili to samé co já.“

Jednou večer jsem seděl u stolu sám a díval se na starou fotku Lenky s jejím otcem. Usmívala se tam, ale její oči byly smutné. Přemýšlel jsem, jestli dělám správnou věc. Co když klukům vezmu možnost znát svou rodinu? Co když jednou budou nenávidět mě?

Jednoho dne přišel dopis od pana Nováka. Bylo v něm jen pár vět: „Jsi zbabělec. Kvůli tobě už nikdy neuvidím svoje vnuky. Nikdy ti to neodpustím.“ Dopis jsem schoval do šuplíku a několik dní jsem nemohl spát.

Kluci začali být uzavřenější. Matěj se ptal: „Tati, udělal jsi něco špatného?“ Tomáš měl noční můry a budil se s pláčem. Začal jsem pochybovat o svém rozhodnutí. Možná mají pravdu – možná je lepší mít špatného dědu než žádného.

Jednoho odpoledne jsme šli s kluky do parku. Seděli jsme na lavičce a pozorovali ostatní děti s prarodiči. Matěj najednou řekl: „Tati, myslíš, že by děda mohl být někdy hodný?“

Podíval jsem se mu do očí a cítil slzy na krajíčku. „Nevím, Matěji. Ale vím jistě, že vás nikdy nechci vidět smutné nebo vystrašené kvůli někomu z rodiny.“

Večer jsem volal Janě. „Jano, chápu, že je to těžké. Ale ty jsi neviděla to, co já. Nechci klukům brát rodinu, ale musím je chránit.“

Jana chvíli mlčela a pak řekla: „Možná máš pravdu. Ale co když tím ztratíme všichni?“

Od té doby jsme s kluky začali chodit k psycholožce paní Dvořákové. Pomáhá nám mluvit o bolesti i o vzpomínkách na maminku. Kluci pomalu začínají chápat, že někdy je láska i o ochraně.

Někdy večer sedím u postýlek svých synů a přemýšlím: Udělal jsem správnou věc? Nebo jsem jen zopakoval chyby minulosti? Co byste udělali vy na mém místě?