Když rodina ničí: Příběh o domě, který rozděloval

„Tohle už není normální, Honzo! On nám dluží tři nájmy a ještě má tu drzost mi říct, že jsme lakomí!“ křičela jsem na svého muže v kuchyni našeho panelákového bytu v Brně. Bylo pozdní odpoledne, venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by chtěly podtrhnout moji zoufalost. Honza seděl u stolu, hlavu v dlaních, a mlčel. Věděla jsem, že ho to bolí stejně jako mě, ale už jsem to nemohla vydržet.

Všechno začalo před dvěma lety. Měli jsme malý domek po babičce v Modřicích. Nechtěli jsme ho prodávat – byl to kus rodinné historie. Když přišel Honzův bratr Petr s tím, že se s manželkou Martinou a dvěma dětmi ocitli v těžké situaci, neváhali jsme. „Jste přece rodina,“ řekla jsem tehdy Honzovi. „Pomůžeme jim.“

Petr byl vždycky trochu lehkomyslný, ale věřila jsem, že když dostane šanci, postaví se na nohy. Domluvili jsme se na symbolickém nájmu – jen aby pokryli energie a něco málo na opravy. První měsíce šlo všechno hladce. Martina mi volala, jak jsou šťastní, děti si hrály na zahradě, Petr slíbil, že opraví plot.

Jenže pak přišly první problémy. Nejprve se opozdili s platbou. „Promiň, Jano, měl jsem nečekané výdaje,“ omlouval se Petr do telefonu. „Příští měsíc to doženu.“ Jenže příští měsíc nepřišlo nic. A další měsíc taky ne. Když jsem se ozvala znovu, Martina mi vyčetla, že jsme bezcitní: „Vždyť víš, jak je to teď těžké! Máme děti!“

Začala jsem být nervózní. S Honzou jsme měli hypotéku na byt a peníze z nájmu jsme potřebovali. „Musíme to řešit,“ řekla jsem Honzovi jednoho večera. „Jestli nám nebudou platit, budeme mít sami problém.“ Honza jen pokrčil rameny: „Je to můj bratr… nechci se hádat.“

Ale hádky přišly. Nejprve mezi mnou a Honzou. Pak mezi mnou a Petrem. Jednoho dne jsem přijela do Modřic neohlášeně. Dům byl zanedbaný, zahrada zarostlá plevelem, plot rozpadlý ještě víc než předtím. Petr seděl na terase s lahváčem v ruce a Martina křičela na děti. „Tohle je náš domov?“ vyhrkla jsem.

Petr se urazil: „Co ti vadí? Je to jen starý barák! Kdybys nebyla taková puntičkářka…“ V tu chvíli jsem měla chuť všechno vzdát.

Začali jsme dostávat upomínky za nezaplacené energie. Volala jsem Petrovi: „Musíš to zaplatit! Jinak nám odpojí elektřinu!“ On jen sliboval a sliboval. Mezitím se Martina přestala ozývat úplně.

Jednou večer jsme seděli s Honzou u stolu a já brečela: „Tohle už není rodina! Oni nás využívají!“ Honza byl zoufalý: „Co mám dělat? Vyhodit vlastního bratra na ulici?“

Situace se vyhrotila na rodinné oslavě u tchyně v Ivančicích. Petr tam přišel opilý a začal na mě řvát před celou rodinou: „Jana je lakomá! Jenom peníze ji zajímají!“ Nikdo se mě nezastal. Tchyně jen tiše plakala a Honza seděl jako přikovaný.

Po té ostudě jsem už nemohla dál. Sepsali jsme výpověď z nájmu a poslali ji Petrovi doporučeně. Odpověděl mi SMSkou: „Jsi mrcha. Zničilas naši rodinu.“ Dva měsíce trvalo, než se odstěhovali – a dům nechali v hrozném stavu: rozbitá okna, špína, zničená kuchyň.

Opravy nás stály všechny úspory. S Honzou jsme spolu skoro nemluvili – každý den jsme se hádali kvůli Petrovi, kvůli penězům, kvůli tomu, že jsme si navzájem vyčítali chyby.

Jednou večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na starou fotku z naší svatby. Byli jsme tam všichni – já, Honza, Petr i Martina, smáli jsme se a byli šťastní. Jak se to mohlo takhle pokazit?

Po několika měsících jsme dům konečně opravili a pronajali cizím lidem – za tržní cenu a s jasnou smlouvou. S Petrem jsme nemluvili skoro rok. Tchyně mi jednou volala: „Jano, prosím tě, nemohla bys Petrovi odpustit? Je to přece rodina.“ Ale já už neměla sílu.

Honza se snažil vše urovnat, ale i mezi námi zůstala jizva. Dlouho jsem přemýšlela: Kde je hranice mezi pomocí rodině a ochranou vlastního klidu? Udělala bych to znovu? Nebo bych měla být tvrdší hned od začátku?

Teď už vím, že dobré úmysly nestačí. Rodina může být oporou – ale taky může člověka zničit.

A tak se ptám: Má cenu riskovat vlastní štěstí kvůli rodině? Nebo je lepší chránit sebe a svůj klid za každou cenu? Co byste udělali vy?