Když rodina překročí všechny meze: Jak jsme s Martinem museli bránit svůj domov

„To snad nemyslíš vážně, tati! Už zase přijedou všichni na víkend? Vždyť minulý týden tu byli taky!“ vyhrkla jsem, když jsem zahlédla další zprávu od sestry na mobilu. Martin seděl v kuchyni, upíjel kávu a jen se na mě unaveně podíval. „Kláro, já už fakt nevím. Je to pořád dokola. Vždycky přijedou, všechno sní, vypijí a pak zmizí. A my tu zůstáváme s nepořádkem a prázdnou lednicí.“

Byla jsem vždycky ta, která držela rodinu pohromadě. Po smrti maminky jsem převzala roli organizátorky všech oslav, svátků i nedělních obědů. Ale od chvíle, kdy jsme si s Martinem pořídili novou saunu na zahradu v našem domku v Říčanech, se naše pohostinnost změnila v noční můru. Najednou se u nás dveře netrhly. Táta, sestra Jana s manželem Petrem a jejich dvě děti, bratranec Tomáš s přítelkyní, dokonce i vzdálenější teta Miluše – všichni chtěli „jen na chvilku“ posedět v sauně, dát si něco dobrého a „pokecat“. Jenže ta chvilka se vždycky protáhla na celý den nebo i víkend.

„Klárko, přivezeme si jen pár věcí na grilování, neboj, o nic se nestarej,“ slibovala Jana do telefonu. Ale pokaždé to skončilo tak, že jsme s Martinem běhali po kuchyni, vařili guláš pro deset lidí a ještě sháněli ručníky pro všechny hosty. Děti běhaly po domě, rozhazovaly hračky a rozlévaly džus po sedačce. Když jsem pak v neděli večer seděla vyčerpaná v obýváku a dívala se na hromadu špinavého nádobí, měla jsem chuť brečet.

Martin to nesl čím dál hůř. „Víš, že už jsme za poslední měsíc utratili za jídlo skoro dvakrát tolik co normálně? A kdy jsme naposledy měli víkend jen sami pro sebe?“ ptal se mě jednou večer, když jsme uklízeli zahradu po další „spontánní“ návštěvě. Mlčela jsem. Věděla jsem, že má pravdu, ale zároveň mě svírala vina. Co když se na mě rodina naštve? Co když mě budou považovat za sobce?

Jednoho pátečního odpoledne mi Jana napsala: „Přijedeme zítra kolem desáté, vezmeme i Tomáše s Luckou. Těšíme se na saunu! Děti už jsou natěšené.“ Ani se nezeptala, jestli nám to vyhovuje. Jen oznámila. Podívala jsem se na Martina a viděla v jeho očích zoufalství.

„Kláro, už toho mám dost. Musíme jim říct, že to takhle dál nejde,“ řekl rázně. Poprvé jsem cítila, že pokud něco neuděláme, může to ohrozit i náš vztah.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jak jim to říct. Vzpomínala jsem na dětství – jak jsme byli vždycky spolu, jak jsme drželi při sobě. Ale teď jsem měla pocit, že mě vlastní rodina dusí.

Ráno jsem si připravila krátkou řeč. Když přijeli, všichni byli veselí a hluční jako vždycky. Jana hned začala vybalovat jídlo na stůl: „Klárko, uděláš nám zase ten tvůj salát? A máš ještě nějaké pivo?“

Zhluboka jsem se nadechla. „Jano… potřebuju vám něco říct.“ Všichni ztichli a otočili se ke mně. Martin mi stiskl ruku pod stolem.

„Poslouchejte… máme vás rádi a rádi vás tu vidíme. Ale poslední dobou je toho na nás moc. Pořád tu někdo je, pořád vaříme, uklízíme… Už to nezvládáme. Potřebujeme taky čas pro sebe.“

Nastalo trapné ticho. Táta si odkašlal: „No jo, ale vždyť jsme rodina… To přece patří k tomu.“

Martin mu skočil do řeči: „Ano, ale rodina by měla taky respektovat naše soukromí a možnosti.“

Jana se zamračila: „Takže už sem nemáme jezdit? To myslíš vážně?“

Cítila jsem slzy v očích. „Neříkám nikdy… Jen bychom chtěli mít domluvené návštěvy předem a aby každý přinesl něco svého – jídlo, pití… A taky pomoct s úklidem.“

Petr protočil oči: „Tak to je teda novinka…“

Děti začaly fňukat, že chtějí do sauny. Já ale byla rozhodnutá vydržet.

Ten den byl napjatý jako struna. Nikdo moc nemluvil. Když odjížděli, Jana mi jen suše řekla: „Tak díky za upřímnost.“

Celý večer jsem brečela do polštáře. Martin mě objal: „Udělali jsme správnou věc.“

Další týdny byly zvláštní. Rodina se neozývala tak často jako dřív. Občas mi bylo smutno – chyběl mi ten ruch a smích dětí na zahradě. Ale zároveň jsem cítila úlevu. S Martinem jsme si konečně užili klidný víkend sami dva – šli jsme na výlet do lesa za Říčany, dali si večeři u svíček a povídali si dlouho do noci.

Po měsíci mi Jana zavolala: „Klárko… promiň za tu reakci posledně. Asi jsme to přeháněli. Můžeme někdy přijít – jen my dva s Petrem? Přineseme víno a něco upeču.“

Usmála jsem se do telefonu: „Budu ráda.“

Od té doby jsou naše setkání méně častá, ale mnohem příjemnější. Naučila jsem se říkat ne – a zjistila jsem, že skutečné vztahy vydrží i upřímnost a hranice.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je tak těžké říct vlastní rodině dost? A kolik toho bychom měli obětovat pro druhé – než začneme chránit sami sebe?