Když se dcera vrací domů: Ticho, které bolí

„Mami, prosím tě, nevyptávej se. Jen mě nech chvíli být tady,“ zašeptala Marta, když jsem ji objala ve dveřích. Její hlas byl zlomený, oči zarudlé od pláče. Malý Tomášek se ke mně přitiskl a já cítila jeho drobné ručičky na svém krku. Bylo už po desáté večer, s manželem jsme právě sledovali zprávy, když někdo zazvonil. Nikdy nezapomenu ten pocit – směs strachu a úlevy, když jsem za dveřmi uviděla svou dceru.

„Proč jsi nezavolala? Mohli jsme pro tebe přijet,“ šeptala jsem, zatímco jsem jí pomáhala sundat kabát. „Mami, já… prostě jsem musela pryč. Sbalila jsem Tomáška a odešla. Už to nešlo dál.“

Seděli jsme v kuchyni, Marta upíjela čaj a dívala se do prázdna. „Ale co se stalo? Vždyť jste s Alešem byli šťastní…“ začal opatrně můj muž Petr. Marta jen zavrtěla hlavou. „Aleš má jinou. Už půl roku. Myslela jsem, že to přejde, že si uvědomí, co má doma. Ale on… on už se ani nesnaží to skrývat.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Jak mohl Aleš, ten kluk, kterého jsme přijali do rodiny jako vlastního syna, udělat něco takového? Ale místo toho jsem jen seděla a držela Martu za ruku.

Následující dny byly plné ticha a nevyřčených otázek. Marta byla jako tělo bez duše. Starala se o Tomáška, ale jinak jen seděla na gauči a zírala z okna. Jednoho rána jsem ji našla v koupelně, jak zvrací. „Jsi nemocná?“ ptala jsem se starostlivě. Zavrtěla hlavou a rychle si otřela ústa.

„Marto, co se děje? Takhle tě neznám.“

Dlouho mlčela. Pak se mi podívala do očí a zašeptala: „Mami, jsem těhotná.“

Zamrazilo mě. „Aleš to ví?“

Zavrtěla hlavou. „Nechci mu to říct. Nechci, aby si myslel, že ho tím dítětem chci udržet. On už odešel…“

Sedla jsem si vedle ní a objala ji. „Ale to dítě je i jeho. Má právo to vědět.“

„Nechci ho vidět. Nechci s ním nic mít.“

Byla jsem rozpolcená. Na jednu stranu jsem chápala její bolest – zrada bolí nejvíc od těch, které milujeme nejvíc. Na druhou stranu jsem věděla, že utíkat před pravdou nikdy nic nevyřešilo.

Dny plynuly a napětí v našem bytě houstlo. Petr byl na Martu hodný, ale bylo vidět, že ho situace tíží. Jednou večer jsme spolu seděli v obýváku.

„Klaudie, nemůžeme ji tu mít věčně. Máme svůj život… A co když se Aleš začne domáhat Tomáška? Co když přijde i o něj?“

„Je to naše dcera! Nemůžeme ji teď vyhodit!“ rozčílila jsem se.

„To neříkám… Ale musí začít něco řešit.“

Druhý den ráno jsem Martě řekla: „Musíš si promluvit s Alešem. Kvůli dětem – i kvůli sobě.“

Marta se rozplakala: „Mami, já to nezvládnu! On mě nenávidí…“

„To není pravda,“ snažila jsem se ji uklidnit. „Aleš je zbabělec, ale není zlý člověk.“

Uběhl týden a Marta stále váhala. Jednou večer přišla do kuchyně s mobilem v ruce.

„Mami… napsal mi. Prý chce Tomáška vidět.“

„A co jsi mu odpověděla?“

„Že může přijít zítra odpoledne.“

Celou noc jsem nespala. Ráno Marta vypadala bleději než obvykle. Když Aleš přišel, bylo to trapné ticho. Tomášek k němu běžel s radostí – děti neřeší zrady dospělých.

Seděli jsme u stolu a Aleš se vyhýbal pohledu na Martu.

„Marto… proč jsi odešla?“ zeptal se nakonec tiše.

Marta mlčela.

„Víš dobře proč,“ řekla nakonec.

Aleš sklopil hlavu: „Já… udělal jsem chybu.“

V tu chvíli jsem měla chuť mu jednu vrazit.

Pak Marta najednou vstala: „Aleši… čekám dítě.“

Aleš ztuhl: „Cože?“

„Jsem těhotná. Je tvoje.“

Nastalo dlouhé ticho.

Aleš si promnul oči: „Proč jsi mi to neřekla?“

Marta pokrčila rameny: „Myslela jsem, že už ti na nás nezáleží.“

Aleš vstal a odešel na balkon. Slyšeli jsme jeho tichý pláč.

Ten večer jsme s Martou seděly v kuchyni dlouho do noci.

„Mami… udělala jsem dobře? Nebo je hloupost nechat ho odejít úplně? Co když tím ubližuju dětem víc než sobě?“

A já sama nevím – je lepší chránit své dítě před bolestí za cenu lži? Nebo je pravda vždycky lepší, i když bolí?

Co byste udělali vy na mém místě? Má matka právo zasahovat do života své dospělé dcery? A má dcera právo utajit otci své dítě?