Když se Laurin svět obrátil vzhůru nohama: Cesta sebepoznání, která skončila ve stínech

„Lauro, musíme si promluvit,“ řekl Kevin s vážným výrazem ve tváři. Seděli jsme v obývacím pokoji našeho bytu v centru Prahy, kde jsme strávili posledních deset let společného života. Věděla jsem, že něco není v pořádku, ale netušila jsem, jakou ránu mi Kevin hodlá zasadit.

„Zamiloval jsem se do někoho jiného,“ pronesl a jeho slova mi zněla jako ozvěna v hlavě. Čekala jsem, že se mi podlomí kolena, že se rozpláču nebo že na něj začnu křičet. Ale nic z toho se nestalo. Místo toho jsem vstala a začala si balit věci.

Kevin stál v rohu místnosti a sledoval mě s očekáváním nějaké reakce. „Lauro, prosím, řekni něco,“ naléhal. Ale já neměla co říct. Všechny slova se mi zdály prázdné a bezvýznamné.

Když Kevin odešel, zůstala jsem sama v tichu našeho bytu. Bylo to jako být na opuštěném ostrově, kde jediným zvukem bylo tikání hodin na stěně. Sedla jsem si na pohovku a přemýšlela o tom, co bude dál.

Rozhodla jsem se, že musím najít sama sebe. Vydala jsem se na cestu sebepoznání, která mě zavedla na místa, o kterých jsem ani netušila, že existují. Navštívila jsem staré přátele, kteří mi pomohli vzpomenout si na to, kdo jsem byla předtím, než jsem se stala Kevinovou ženou.

Jednoho večera jsem seděla s Janou, mou nejlepší kamarádkou z vysoké školy, v malé kavárně na Malé Straně. „Lauro, pamatuješ si, jak jsi vždycky chtěla cestovat po světě?“ zeptala se mě Jana s úsměvem.

„Ano,“ odpověděla jsem zamyšleně. „Ale teď nevím, jestli mám odvahu začít znovu.“

Jana mě vzala za ruku a podívala se mi do očí. „Musíš najít odvahu uvnitř sebe. Nikdo jiný to za tebe neudělá.“

Její slova mě zasáhla hluboko. Rozhodla jsem se, že musím udělat něco pro sebe. Začala jsem plánovat cestu do Itálie, země, kterou jsem vždycky chtěla navštívit.

Ale jak dny plynuly a já se připravovala na svou cestu, začaly mě pronásledovat pochybnosti. Co když to nezvládnu? Co když zjistím, že bez Kevina nejsem nic?

Jednoho rána jsem se probudila s pocitem úzkosti. Všechno kolem mě bylo rozmazané a já cítila, jak mě pohlcuje temnota. Zavolala jsem Janě a řekla jí o svých obavách.

„Lauro, to je normální,“ uklidňovala mě Jana po telefonu. „Každý má strach z neznáma. Ale musíš věřit sama sobě.“

Snažila jsem se její slova přijmout, ale bylo to těžké. Cítila jsem se ztracená ve vlastním životě.

Nakonec jsem se rozhodla zůstat v Praze a pokusit se najít smysl svého života tady. Začala jsem chodit na terapii a pomalu odkrývala vrstvy bolesti a nejistoty, které mě svazovaly.

Jednoho dne mi terapeutka řekla: „Lauro, musíte si odpustit. Nemůžete žít ve stínu minulosti.“

Její slova mě zasáhla jako blesk. Uvědomila jsem si, že celou dobu jsem se snažila uniknout před sebou samou. Musela jsem přijmout svou minulost a začít žít pro přítomnost.

Začala jsem malovat obrazy, což bylo něco, co mě vždycky bavilo, ale nikdy jsem na to neměla čas. Každý tah štětcem byl jako krok k novému začátku.

Přestože cesta sebepoznání nebyla snadná a vedla mě do temných koutů mé duše, nakonec mi pomohla najít světlo uvnitř sebe.

A teď stojím na prahu nového života a ptám se sama sebe: Jak dlouho ještě budu hledat odvahu žít naplno? Možná je čas přestat hledat a začít žít.