Když se sny o klidu promění v tiché otroctví: Příběh jedné české matky

„Mami, prosím tě, můžeš dneska vyzvednout Aničku ze školky? Já fakt nestíhám, šéf mě zase drží v práci.“

Stála jsem u kuchyňské linky, ruce od mouky, a dívala se na svou dceru Kláru, která už zase vypadala, že se každou chvíli rozpláče. Bylo jí čtyřicet, ale v tu chvíli mi připadala jako malá holka, která potřebuje obejmout. Jenže já už neměla sílu. Od té doby, co se před dvěma lety vrátila po rozvodu domů i s malou Aničkou, můj život se smrskl na nekonečný kolotoč povinností.

Ráno vstávám dřív než slepice, abych připravila snídani, svačinu do školky, vyžehlila Kláře halenku do práce. Pak rychle na nákup, protože „v lednici zase nic není“. Odpoledne vyzvednout Aničku, uvařit oběd, pomoci s úkoly, večer pohádka a uspávání. Klára přijde domů pozdě, unavená a podrážděná. „Mami, proč je tu takový nepořádek? Můžeš mi vyprat to tričko? A kde mám účtenku z lékárny?“

Někdy mám pocit, že jsem se vrátila o třicet let zpátky. Jenže tehdy jsem byla mladá a plná energie. Teď mě bolí záda, kolena i duše. Můj muž Petr zemřel před pěti lety a já si naivně myslela, že po šedesátce konečně začnu žít pro sebe. Že budu chodit na keramiku do kulturního domu, jezdit s kamarádkami na výlety a ráno si v klidu vypiju kávu na balkoně. Místo toho jsem chůva, kuchařka a bankomat v jednom.

„Mami, já vím, že toho máš hodně,“ řekla mi jednou Klára večer u čaje. „Ale já to sama nezvládám. Jirka mi neplatí alimenty a v práci je to peklo.“

Chápala jsem ji. Rozvod ji zlomil. Jirka si našel mladší a Aničku vídá jednou za měsíc. Klára je na všechno sama. Ale proč mám pocit, že jsem na všechno sama i já?

Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na starou fotografii z dovolené v Krkonoších. Byla jsem tam s Petrem a Klárou jako malou holčičkou. Smáli jsme se, byli jsme šťastní. Najednou mi po tváři stekla slza. Kde je ta žena z fotky? Kde je ta radost?

Začala jsem být podrážděná. Vadilo mi všechno – rozházené hračky, neustálé zvonění telefonu, Klářiny výčitky i Aniččino věčné „babičko, pojď si hrát!“. Jednou jsem dokonce na Aničku zvýšila hlas. Okamžitě jsem toho litovala.

„Babičko, ty mě už nemáš ráda?“ zeptala se mě tiše.

Zlomilo mě to. Sedla jsem si k ní na postel a objala ji.

„Mám tě moc ráda, zlatíčko. Jenom jsem unavená.“

Ale kdo obejme mě?

Začala jsem si psát deník. Každý večer pár řádků – o tom, co mě trápí, co mě těší (i když těch radostí bylo čím dál míň), o tom, jak moc mi chybí Petr. Psala jsem o tom, jak se bojím říct Kláře pravdu – že už nemůžu dál. Že potřebuji svůj prostor.

Jednoho dne jsem to nevydržela.

„Kláro,“ řekla jsem tiše u večeře. „Musíme si promluvit.“

Zvedla oči od talíře.

„Já už to takhle dál nezvládnu,“ pokračovala jsem. „Jsem unavená a cítím se… jako bych byla jen služka. Potřebuju taky svůj život.“

Chvíli bylo ticho.

„Takže chceš, abychom odešly?“ zeptala se nakonec Klára s očima plnýma slz.

„Nechci tě vyhazovat,“ odpověděla jsem rychle. „Ale musíme najít jiný způsob. Třeba bys mohla požádat o pomoc sociální pracovnici nebo najít nějakou brigádu na hlídání Aničky… Já už prostě nemůžu být pořád k dispozici.“

Klára vstala od stolu a zabouchla za sebou dveře do pokoje.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, jestli jsem nebyla moc tvrdá. Ale ráno přišla Klára do kuchyně s červenýma očima.

„Promiň mami,“ řekla tiše. „Já vím, že toho máš moc. Jenom… já taky nevím kudy kam.“

Objaly jsme se a obě plakaly.

Začaly jsme hledat řešení spolu. Klára si našla psycholožku a začala chodit na skupinová setkání rozvedených matek. Já se přihlásila na keramiku a dvakrát týdně chodím cvičit do Sokola. Anička má novou kamarádku ze sousedství a někdy ji hlídá její maminka.

Není to dokonalé. Občas se pohádáme, občas mám chuť utéct někam daleko. Ale poprvé po dlouhé době mám pocit, že žiju i pro sebe.

Někdy večer sedím na balkoně s hrnkem kávy a dívám se na západ slunce nad paneláky. Přemýšlím – kolik žen v Česku žije podobný příběh? Kolik z nás zapomnělo samy na sebe ve jménu rodiny? A kdy přijde čas říct: teď už chci žít i já?