Když se třída promění v bojiště: Můj příběh o mlčení, rodině a hledání spravedlnosti

„Davide, přestaň se předvádět a posaď se!“ křičel pan učitel Novotný přes celou třídu. Srdce mi bušilo až v krku a pot mi stékal po zádech. Všichni spolužáci na mě zírali – někdo se smál, někdo jen mlčky sledoval, jak se mi podlamují kolena. Cítil jsem, jak se mi svět rozmazává před očima. „Pane učiteli, mně je fakt špatně…“ zašeptal jsem naposledy, než jsem se zhroutil na podlahu.

Když jsem se probral, ležel jsem na studené dlažbě a kolem mě stáli spolužáci. Někdo volal školní zdravotnici. Paní zdravotnice mě odvedla na ošetřovnu, ale pan učitel Novotný jen mávl rukou: „To je jen simulant, pořád něco hraje.“ V tu chvíli jsem cítil větší stud než bolest. Věděl jsem, že mi nikdo nevěří.

Doma jsem seděl u stolu a zíral do talíře. Táta Petr přišel z práce později než obvykle. „Co se stalo?“ zeptal se hned, když viděl můj výraz. Máma Jana jen pokrčila rameny: „Zase mu nebylo dobře ve škole.“ Táta si ke mně sedl a vzal mě za ruku. „Davide, pověz mi pravdu.“

Všechno jsem mu řekl – o tom, jak mě bolí hlava už několik dní, jak mě spolužáci posílají pro svačiny a smějí se mi, když něco pokazím. O tom, jak pan učitel Novotný vždycky říká, že si vymýšlím. Táta chvíli mlčel a pak řekl: „Tohle nenechám být.“

Druhý den ráno jsme šli do školy spolu. Táta byl rozhodnutý mluvit s panem ředitelem. Ve sborovně seděla paní ředitelka Dvořáková a pan učitel Novotný. Táta začal klidně: „Chci vědět, proč můj syn omdlel ve třídě a nikdo mu nepomohl.“ Pan učitel Novotný se ušklíbl: „Váš syn pořád něco předstírá. Není to poprvé.“

Paní ředitelka se tvářila rozpačitě. „Pane Novotný, myslím, že bychom měli situaci prošetřit.“ Táta zvýšil hlas: „Tohle není poprvé! David doma pláče, bojí se chodit do školy. Vy si myslíte, že si to vymýšlí?“

Následující dny byly jako zlý sen. Ve třídě se ke mně začali chovat ještě hůř – někdo mi schoval batoh, jiný mi vylil pití do lavice. Pan učitel Novotný mě ignoroval nebo si mě dobíral před ostatními: „Tak co, Davide, dneska už neomdlíš?“ Cítil jsem se úplně sám.

Táta ale nepolevil. Psali jsme dopisy na školu, volali jsme na krajský úřad. Máma byla nervózní a často jsme se doma hádali. „Nech to být, Petře,“ říkala máma jednou večer. „David potřebuje klid, ne další rozruch.“ Táta ale trval na svém: „Jestli teď ustoupíme, nikdy už nám neuvěří.“

Jednoho dne přišla domů paní školní psycholožka Šimková. Sedla si ke mně do pokoje a dlouho jsme si povídali. Poprvé někdo opravdu poslouchal. Řekla mi: „Davide, nejsi v tom sám. To, co se děje ve třídě, není v pořádku.“

Začalo školní šetření. Někteří spolužáci potvrdili, že mě šikanují – i když většina mlčela nebo lhala. Pan učitel Novotný byl naštvaný a dával mi to pocítit při každé hodině. Táta byl často ve škole a máma doma plakala.

Jednou večer jsem slyšel rodiče hádat se v kuchyni:

„Jano, nemůžeme to nechat být! Kdyby to byl tvůj syn?“
„Ale Petře, vždyť už nás všichni nenávidí! David je teď ještě víc terčem!“
„A co mám dělat? Přestat bojovat? To radši odejdeme ze školy!“

Chtěl jsem křičet, že už nemůžu dál. Že už nechci být tím slabým klukem, kterého nikdo neposlouchá.

Nakonec škola rozhodla – pan učitel Novotný dostal důtku a musel absolvovat školení o práci s dětmi. Několik spolužáků dostalo napomenutí. Ale ve třídě to bylo pořád stejné – ticho, šeptání za zády a pohledy plné pohrdání.

Táta navrhl přestup na jinou školu. Máma byla proti – bála se změny i toho, že to bude ještě horší. Já jsem nevěděl, co chci. Chtěl jsem jen klid.

Dnes už je to pár měsíců zpátky. Přestoupil jsem na jinou školu v sousední čtvrti. První dny byly těžké – bál jsem se každého pohledu, každého slova. Ale nová třídní učitelka paní Procházková byla laskavá a spolužáci mě přijali mezi sebe.

Někdy přemýšlím: Proč dospělí tak často nevěří dětem? Proč je jednodušší zavřít oči před nespravedlností? Co byste udělali vy na mém místě?