Když se zázrak stane pozdě: Příběh Aleny, která se stala matkou v 68 letech

„To snad nemyslíš vážně, Aleno! Vždyť jsi starší než některé babičky ve školce!“ křičela na mě sestra Jana, když jsem jí oznámila, že čekám dítě. Její hlas se mi zarýval do srdce jako ledová dýka. Stála jsem uprostřed kuchyně našeho bytu na Žižkově, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Vždycky jsem si myslela, že rodina mě podpoří, ale místo toho jsem cítila jen odsouzení.

Celý život jsem žila s tím, že nikdy nebudu matkou. Bylo mi dvacet pět, když mi lékař v Motole oznámil: „Paní Aleno, vaše šance na otěhotnění jsou prakticky nulové.“ Tenkrát jsem se rozbrečela přímo v ordinaci. Můj tehdejší přítel Petr to dlouho nevydržel – odešel za jinou, která mu mohla dát děti. Zůstala jsem sama. Roky plynuly a já se naučila žít s prázdnotou. Pracovala jsem jako knihovnice, četla příběhy jiných lidí a tiše záviděla matkám s dětmi v parku.

Když mi bylo šedesát pět, přišla do knihovny mladá žena s kočárkem. Dali jsme se do řeči a ona mi vyprávěla o umělém oplodnění. „Víte, paní Aleno, dnes už je možné skoro všechno,“ řekla s úsměvem. Ta věta ve mně zůstala rezonovat celé týdny. Začala jsem hledat informace, četla články, sledovala diskuse na internetu. Všude samé odsuzování: „Staré matky jsou nezodpovědné!“, „Dítě potřebuje mladou mámu!“ Ale já cítila, že musím aspoň zkusit změnit svůj osud.

Objednala jsem se na kliniku asistované reprodukce v Praze. Lékařka Novotná byla první člověk po letech, kdo mě neodsoudil. „Je to náročné, rizikové a společnost vás nebude šetřit,“ řekla upřímně. „Ale pokud jste rozhodnutá, pomůžeme vám.“

Začal kolotoč vyšetření, hormonálních injekcí a nekonečných čekání. Každý měsíc jsem si říkala: „Co když to nevyjde? Co když budu všem jen pro smích?“ Když mi zavolali, že se to povedlo a čekám dítě, rozplakala jsem se štěstím i strachem zároveň.

Těhotenství bylo těžké. Tělo bolelo, únava byla obrovská. Lidé na ulici si šeptali: „To je její vnučka?“ nebo „Chudák dítě, až půjde do školy, máma bude mít hůlku.“ Nejvíc mě bolela reakce rodiny. Sestra Jana mě přestala navštěvovat úplně. Bratr Milan mi napsal strohou SMS: „Doufám, že víš, co děláš.“

Jediný člověk, kdo mě držel nad vodou, byla moje kamarádka Hanka. „Alčo, kašli na ně! Dítě je dar a ty jsi statečná,“ povzbuzovala mě. Společně jsme vybíraly výbavičku a smály se nad tím, jak budu v porodnici za exota.

Porod byl dlouhý a vyčerpávající. Když mi položili malou Klárku na hruď, svět se zastavil. Plakala jsem a šeptala jí do ouška: „Vítej doma, holčičko moje.“ V tu chvíli mi bylo jedno, co si kdo myslí.

První týdny byly těžké. Klárka často plakala a já měla strach, že to nezvládnu. Noci byly nekonečné – seděla jsem u postýlky a prosila Boha o sílu. Sociální pracovnice přišla na kontrolu a ptala se: „Máte někoho blízkého, kdo vám pomůže?“ Cítila jsem se ponížená – jako bych byla neschopná jen proto, že mám vrásky.

Jednou večer přišla Jana nečekaně na návštěvu. Stála ve dveřích s kyticí růží a rozpačitě se usmívala. „Promiň mi to všechno,“ zašeptala a pohladila Klárku po vláskách. Rozplakala jsem se úlevou – možná přece jen nejsem na všechno sama.

Dnes je Klárce půl roku. Každý den je pro mě zázrak i boj zároveň. Bojím se budoucnosti – budu tu pro ni dost dlouho? Co když ji jednou opustím příliš brzy? Ale když se na mě usměje svýma modrýma očima, vím, že stálo za to riskovat všechno.

Někdy si říkám: Je správné přivést dítě na svět v mém věku? Nebo je větším hříchem vzdát se naděje jen proto, že ostatní říkají NE? Co byste udělali vy na mém místě?