Když se život zastaví: Příběh knihovnice na rozcestí

„Proč jsi zase vstala tak brzy, mami?“ ozvalo se zpoza dveří, když jsem už po páté za poslední týden stála v kuchyni a bezcílně míchala kávu. Hlas mé dcery Lucie byl podrážděný, jako by jí vadila samotná moje přítomnost. „Nemůžeš si aspoň jednou přispat? Vždyť už nemusíš do práce.“

Zamrazilo mě. Ta slova byla jako ledová sprcha. Už nemusím do práce. Už nejsem potřebná. Už nejsem ta, která ráno rozsvěcí světla v knihovně, vítá studenty a doporučuje jim knížky, které by je mohly změnit. Čtyřicet dva let jsem byla knihovnicí v malé městské knihovně v Pardubicích. Každý den měl svůj řád – ranní káva, otevření katalogu, vůně starých knih, šepot mezi regály. A teď? Teď jsem jen stínem sama sebe.

„Mami, můžeš mi pohlídat Filipa? Musím do práce a školka má dnes zavřeno,“ ozvala se Lucie znovu, tentokrát už klidněji. Samozřejmě že mohu. Co jiného bych taky dělala? Ale když mi v poledne Filip usnul na gauči a já seděla v tichu obýváku, přistihla jsem se, jak hledím na prázdné police a cítím v hrudi tíhu. Dřív jsem byla ta, za kterou chodili pro radu – kolegové, studenti, dokonce i sousedé. Teď mě potřebují jen tehdy, když je třeba pohlídat dítě nebo uvařit oběd.

Manžel Petr byl vždycky tichý typ. Po jeho infarktu před třemi lety se stáhl ještě víc do sebe. Dny tráví u televize nebo na zahradě. Naše rozhovory se smrskly na „Co bude k večeři?“ nebo „Nezapomněla jsi koupit chleba?“ Když jsem mu jednou zkusila říct, jak se cítím, jen pokrčil rameny: „Vždyť máš klid, co bys ještě chtěla?“

Ale já nechci klid. Chci cítit, že mám nějaký smysl. Že jsem ještě někomu k něčemu.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a šla do knihovny navštívit bývalé kolegyně. Doufala jsem, že mě přivítají s otevřenou náručí, že si popovídáme jako dřív. Místo toho mě vedoucí Jana pozdravila zdvořile, ale rychle mi dala najevo, že mají moc práce. „Víš, teď je to tu jiné… Máme nový systém, všechno je online. Už to není jako dřív.“

Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domě.

Začala jsem chodit na procházky do parku. Sedávala jsem na lavičce a pozorovala lidi – maminky s kočárky, důchodce hrající šachy, studenty s knihami. Přemýšlela jsem, jestli i oni někdy cítí tu prázdnotu. Jednou si ke mně přisedla paní Marie z vedlejšího domu. „Taky jste už v důchodu?“ zeptala se a já jen přikývla.

Začaly jsme si povídat. O dětech, o manželech, o tom, jak je těžké najednou nemít žádný plán. Marie mi vyprávěla o svém synovi, který ji navštěvuje jednou za měsíc a většinou jen proto, aby si půjčil peníze. „Někdy mám pocit, že už tu jen překážím,“ řekla tiše.

V tu chvíli jsem pochopila, že nejsem sama.

Jednoho večera přišla Lucie domů dřív než obvykle. Byla unavená a podrážděná. „Mami, promiň… Vím, že to pro tebe není lehké. Ale já mám taky svoje starosti.“ Sedla si ke mně a poprvé po dlouhé době jsme si povídaly opravdu upřímně.

„Víš,“ začala jsem opatrně, „já mám pocit, že už nejsem nikomu k ničemu.“

Lucie se na mě podívala a v očích měla slzy. „To není pravda! Já bych to bez tebe nezvládla… Jen ti to asi málo říkám.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem cítila opravdové spojení.

Začala jsem hledat nové možnosti. Přihlásila jsem se do dobrovolnického centra – pomáhala jsem dětem s učením češtiny a četbou. Poprvé po měsících jsem měla pocit, že má můj den smysl.

Jednou večer přišel Petr do kuchyně a překvapil mě otázkou: „Nechceš jít zítra na výlet? Jen my dva?“ Usmála jsem se a kývla.

Možná stáří není o tom být nepotřebný. Možná je to jen jiná kapitola života – kapitola plná nových začátků a příležitostí.

Ale proč je tak těžké najít odvahu začít znovu? Kolik z nás se bojí přiznat si vlastní osamělost? Co pro vás znamená být potřebný?