Když spadla maska: Pravá tvář mé tchyně během rozvodu

„Tohle je tvoje vina, Evo! Kdybys byla lepší manželka, Petr by tě nikdy neopustil!“ Její hlas zněl ostře a nekompromisně, když jsem stála v kuchyni s rukama zabořenýma do dřezu plného špinavého nádobí. Voda mi stékala po zápěstích, ale já cítila jen ledový chlad v zádech. Paní Milena, moje tchyně, stála za mnou s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozbít sklo. Ještě před pár měsíci bych nikdy nevěřila, že právě ona bude tím, kdo mi zasadí tu nejhlubší ránu.

Petr a já jsme spolu byli osm let. Vzali jsme se mladí, plní ideálů a plánů. On byl můj první velký vztah, já jeho první opravdová láska. Jeho maminka Milena mě od začátku přijala s otevřenou náručí. Pekla mi štrúdly, učila mě dělat svíčkovou a vždycky říkala: „Jsi jako moje druhá dcera.“ Věřila jsem jí každé slovo. Když jsme si s Petrem pořídili malý byt na Jižním Městě, byla to právě ona, kdo nám pomáhal s malováním a stěhováním. Byla u všeho důležitého – u naší svatby, u narození naší dcery Aničky, u každé oslavy i krize.

Jenže pak se něco změnilo. Petr začal být často pryč. Pracoval dlouho do noci, domů chodil unavený a podrážděný. Já se snažila všechno zvládnout – práci, domácnost, Aničku i jeho nálady. Když jsem si postěžovala Mileně, pohladila mě po ruce a řekla: „To je normální, chlapi mají těžkou hlavu.“ Ale její oči byly najednou chladné.

Jednoho večera jsem našla v Petrovo telefonu zprávy od jiné ženy. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem mu to ukázala. Nezapíral. Jen pokrčil rameny: „Už to mezi námi nefunguje, Evo.“ V tu chvíli se mi zhroutil svět. Myslela jsem, že Milena bude stát při mně. Ale místo toho přišla ta věta v kuchyni – ostrá jako nůž.

Začalo peklo. Petr se odstěhoval k té druhé a Milena se proměnila v někoho cizího. Každý den mi volala nebo psala zprávy: „Anička potřebuje otce! Neber jí ho!“, „Přemýšlej o tom, co děláš!“, „Jsi sobecká!“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že nechci Aničku Petrovi brát, že chci jen trochu klidu a času na zotavení. Ale ona mě tlačila do kouta.

Jednou večer jsem seděla s Aničkou v obýváku a slyšela bouchání na dveře. Otevřela jsem – Milena stála na prahu s taškou plnou hraček a jídla. „Přišla jsem za vnučkou,“ řekla bez pozdravu a prošla kolem mě dovnitř. Sedla si k Aničce a začala jí vyprávět pohádky o tom, jak je tatínek smutný a jak by bylo lepší, kdyby maminka nebyla tak zlá.

Nevydržela jsem to a vybuchla: „Proč mi to děláte? Proč mě tak nenávidíte?“ Milena se na mě podívala s ledovým klidem: „Protože jsi zničila mou rodinu.“

Začaly hádky o každé návštěvě Aničky u Petra. Milena mi volala do práce a stěžovala si na mě kolegům. Roznesla po celé rodině historky o tom, jak jsem líná, hysterická a neschopná matka. Moje vlastní máma mi říkala: „Nevšímej si jí, ona je jen zoufalá.“ Ale já byla zoufalá taky.

Jednou jsem šla vyzvednout Aničku ze školky a učitelka mi řekla: „Paní Milena tu dnes byla a ptala se, jestli by nemohla Aničku vyzvednout místo vás.“ Bylo mi do breku. Měla jsem pocit, že mi chce vzít i poslední zbytek jistoty – vlastní dítě.

Rozvod byl nekonečný boj. Petr byl odtažitý, všechno nechával na právnících. Milena seděla na každém stání v soudní síni a dívala se na mě s nenávistí v očích. Když soudkyně rozhodla o střídavé péči, slyšela jsem ji šeptat Petrovi: „Tohle je tvoje chyba! Měl jsi být tvrdší!“

Po rozvodu jsem zůstala sama v našem bytě. Každý kout mi připomínal šťastnější časy. Anička se ptala: „Proč už tatínek nebydlí s námi? Proč babička říká, že jsi zlá?“ Nevěděla jsem, co odpovědět.

Jednou večer mi přišla zpráva od Mileny: „Nikdy ti neodpustím.“ Seděla jsem dlouho v kuchyni a přemýšlela – kde se to všechno pokazilo? Jak je možné, že člověk, kterému jsem tolik věřila, dokáže být tak krutý?

Dnes už je to rok od rozvodu. S Petrem spolu mluvíme jen kvůli Aničce. Milena mě ignoruje nebo pomlouvá dál po celé rodině i sousedech. Naučila jsem se žít bez jejího uznání i bez její podpory. Ale někdy v noci přemýšlím – poznám ještě někdy opravdovou důvěru? Nebo už budu navždy čekat na další zradu?

Co myslíte vy? Dá se po takové zkušenosti ještě někomu opravdu otevřít? Nebo už člověk navždy zůstane opatrný a uzavřený?