Když splatíš dluhy, ale ztratíš všechno ostatní

„Chci odejít. Už dva roky jsem s někým jiným.“

Ta slova mi rezonují v hlavě ještě teď, i když už uplynulo několik měsíců. Stála jsem v našem obýváku, v ruce dvě skleničky prosecca, na stole dort s nápisem „Konečně bez dluhů!“, svíčky mihotavě osvětlovaly pokoj a já se právě smála vlastnímu vtipu o tom, že teď už snad konečně pojedeme do Toskánska. On se ale nesmál. Jen se mi podíval do očí a řekl to. Tak prostě. Tak klidně. Jako by mi oznamoval, že došel chleba.

„Cože?“ vydechla jsem a skleničky se mi roztřásly v rukou.

„Promiň, Hanko. Nešlo to už dál. Nechci ti ubližovat, ale musím být upřímný.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama propadá podlaha. Všechno, co jsme spolu budovali – těch patnáct let společného života, dvě děti, společné víkendy na chalupě u Berouna, nekonečné hádky o peníze i smíření u večerního čaje – to všechno najednou ztratilo smysl.

„A kdo to je?“ zeptala jsem se tiše, i když jsem vlastně odpověď slyšet nechtěla.

„Jmenuje se Petra. Z práce. Víš… chtěl jsem ti to říct dřív, ale pořád jsem doufal, že… že to nějak přejde. Ale nepřešlo.“

Dort na stole vypadal směšně. Sladký vtip na oslavu konce hypotéky se změnil v hořkou připomínku toho, jak málo znamenají peníze, když vám někdo rozbije srdce.

Děti byly u babičky v Plzni. Měla jsem celý večer na to, abych si v hlavě přehrála všechny ty momenty posledních dvou let: jeho pozdní návraty z práce, neochotu plánovat společné dovolené, jeho neustálé koukání do mobilu. Všechno najednou dávalo smysl.

„A co děti?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.

„Chci být s nimi co nejvíc. Nechci je ztratit. A nechci tě nechat ve štychu. Pomůžu ti se vším…“

Zasmála jsem se – takovým tím zoufalým smíchem, který bolí až v žaludku. „Se vším? To jsi hodný…“

Odešel ještě ten večer. Sbalil si pár věcí do sportovní tašky a zabouchl za sebou dveře našeho bytu na Jižním Městě. Seděla jsem pak dlouho do noci na gauči a dívala se na svíčky, které pomalu dohořívaly.

Druhý den ráno jsem musela vstát a jít do práce – jako by se nic nestalo. V kanceláři na mě kolegyně Jana hned spustila: „Tak co, slavili jste včera? Už plánujete tu Toskánii?“ Jen jsem kývla a rychle odešla na záchod, kde jsem se rozbrečela.

Doma bylo ticho. Děti se vrátily od babičky a hned poznaly, že něco není v pořádku.

„Kde je táta?“ ptal se Honzík.

„Musel na služební cestu,“ zalhala jsem poprvé v životě svým dětem.

Ale pravda vyšla brzy najevo. Když přišel o víkendu pro děti a já viděla jeho nervózní úsměv a rychlé pohledy na hodinky, pochopila jsem, že už není cesty zpět.

Začalo období nekonečných telefonátů s právníkem, hádek o střídavou péči a pokusů vysvětlit dětem, proč už táta nebydlí doma. Moje máma mi pořád opakovala: „Haničko, musíš být silná kvůli dětem.“ Ale jak mám být silná, když mám pocit, že jsem selhala ve všem?

Kamarádky mě tahaly ven – na víno do Vinohradského pivovaru nebo na procházky po Vyšehradě. Ale já měla pocit, že všichni kolem mají život pod kontrolou a jen já stojím na místě.

Jednou večer mi zavolala Petra – ta Petra. Chtěla si „promluvit jako ženy“. Odmítla jsem ji vidět. Co bych jí asi tak řekla? Že mi vzala všechno? Že teď musím dětem vysvětlovat, proč už nejsme rodina?

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem si dovolila přiznat, že potřebuju pomoc. Bylo těžké mluvit o svých pocitech – o vzteku na manžela i na sebe samu. O strachu z budoucnosti. O tom, jak moc mě bolí samota.

Postupně jsem ale začala nacházet malé radosti: ranní kávu na balkoně s výhledem na Prahu, smích dětí při společném vaření palačinek nebo tiché večery s knížkou od Aleny Mornštajnové.

Jednou večer mi Honzík řekl: „Mami, já tě mám rád i když táta už nebydlí doma.“ Objala jsem ho a poprvé po dlouhé době brečela štěstím.

Teď už vím, že život nekončí jedním rozchodem – i když to tak první týdny vypadalo. Naučila jsem se žít sama za sebe a nebát se budoucnosti.

Ale někdy si pořád kladu otázku: Jak poznat, kdy je čas bojovat a kdy je lepší nechat jít? A může člověk opravdu začít znovu – i když má pocit, že už všechno ztratil?