Když táta odešel: Příběh o ztrátě, naději a hledání domova

„Proč jsi mě tady nechal, tati?“ šeptala jsem do polštáře, zatímco za oknem dětského domova v Kralupech pršelo a kapky bubnovaly do parapetu jako tlukot mého srdce. Bylo mi osm, když táta jednoho rána prostě zmizel. Máma už nebyla – zemřela na rakovinu, když mi bylo pět. A tak jsem zůstala sama. Pamatuju si, jak mě sociální pracovnice, paní Nováková, držela za ruku a říkala: „Neboj se, Aničko, tady ti bude dobře.“ Ale já věděla, že lže. V dětském domově není nikomu dobře.

První týdny byly jako zlý sen. Děti se mi smály kvůli mému přízvuku – pocházela jsem z malé vesnice u Třeboně a mluvila jsem trochu jinak. „Vesničanko!“ pokřikovala na mě Jana, nejstarší holka na pokoji. Nikdo se mnou nechtěl sedět u stolu. Večer jsem si tiskla k srdci plyšového králíčka, jedinou věc, kterou jsem si mohla vzít s sebou z domova. Každý den jsem doufala, že se táta vrátí. Každý den jsem byla zklamaná.

Jednou v noci jsem slyšela, jak vychovatelka paní Dvořáková šeptá druhé: „Chudák holka. Táta ji nechal napospas. Kdo ví, co s ní bude.“ V tu chvíli jsem si slíbila, že budu silná. Že přežiju.

Roky plynuly. Naučila jsem se být neviditelná. Ve škole jsem se snažila být nejlepší – možná si mě někdo všimne a vezme si mě domů. Ale nikdo nepřišel. Až jednoho podzimního dne se ve dveřích objevila žena s krátkými vlasy a přísným pohledem. „Jsem Eva Novotná,“ představila se. „Znala jsem tvého tátu.“

Byla to jeho bývalá kolegyně z fabriky v Táboře. Prý se dozvěděla o mé situaci a rozhodla se mě vzít k sobě. Nevěřila jsem jí. Proč by to dělala? Ale paní ředitelka byla nadšená: „Aničko, to je tvoje šance na rodinu!“

První dny u Evy byly zvláštní. Její byt v paneláku na sídlišti byl plný květin a knih. Měla dceru Kláru, o dva roky starší než já. Klára mě ignorovala nebo se na mě dívala skrz prsty. „Proč jsi tady?“ zeptala se jednou večer u večeře. „Nemáme dost místa.“ Eva ji okřikla: „Kláro, Anička je teď součást rodiny.“ Ale já cítila, že nejsem vítaná.

Snažila jsem se zapadnout – pomáhala jsem s úklidem, učila se vařit české jídlo podle Evy: svíčkovou, bramboráky, bábovku. Ale pořád jsem měla pocit, že musím něco dokazovat. Jednou jsem rozbila hrnek po Evině babičce a Klára to hned běžela říct mámě: „Vidíš? Ničí nám věci!“ Eva mě ale jen pohladila po vlasech: „To se stane.“ Poprvé po letech jsem měla chuť brečet – tentokrát ne smutkem, ale úlevou.

Ve škole to nebylo lepší. Spolužáci věděli, odkud jsem přišla. „Domovačka!“ volali na mě kluci na chodbě. Jednou mi někdo nasypal písek do tašky. Chtěla jsem utéct zpátky do dětského domova – aspoň tam jsme byli všichni stejní.

Jednoho večera jsem zaslechla Evu telefonovat: „Nevím, jestli to zvládnu… Klára žárlí a Anička je pořád uzavřená…“ Seděla jsem za dveřmi a poprvé si uvědomila, že i ona má strach. Že není dokonalá máma z pohádky, ale žena, která se snaží.

Začala jsem jí pomáhat s květinami na balkoně. Povídaly jsme si o tátovi – prý byl veselý a rád zpíval u ohně. „Moc tě miloval,“ řekla mi jednou Eva tiše. „Jen nevěděl, jak být tátou.“

Pomalu jsme si k sobě našly cestu. Klára mě jednou vzala na trénink volejbalu a představila mě kamarádkám: „To je moje ségra.“ Bylo to poprvé, co mě tak nazvala.

Ale jizvy zůstaly. Pořád mám sny o tom, jak táta odchází a já ho nemůžu zastavit. Pořád mám strach, že mě Eva jednoho dne pošle zpátky.

Nedávno jsme seděly s Evou na balkoně a ona mi řekla: „Rodina není o krvi, Aničko. Je o tom, kdo tě drží za ruku, když je ti nejhůř.“

Dnes už vím, že domov není místo – je to pocit bezpečí a přijetí.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč nás táta opustil? A dokážu někdy opravdu odpustit? Co byste udělali vy na mém místě?