Když ticho křičí: Příběh matky v boji o syna a rodinu

„Proč to pořád řešíš, Markéto? Vždyť je to jen chřipka!“ ozval se podrážděně můj manžel Petr, když jsem se v noci už potřetí zvedla z postele, abych zkontrolovala Jakubův dech. Jeho slova mě bodla do srdce. Věděla jsem, že to není obyčejná chřipka. Jakub měl horečku už pátý den, jeho tělo bylo slabé a oči matné. Ale Petr, stejně jako moje tchyně Alena, si mysleli, že přeháním.

Seděla jsem na kraji postele a držela Jakubovu ruku. Bylo mu teprve osm let. Každý jeho nádech byl pro mě jako úder kladivem. V hlavě mi běžely všechny možné diagnózy, které jsem četla na internetu. „Mami, bolí mě bříško,“ zašeptal Jakub a já cítila, jak se mi stahuje žaludek.

Druhý den jsem ho vzala k doktorce Novotné. Ta mě vyslechla, prohlédla Jakuba a řekla: „Musíme ho poslat na vyšetření do nemocnice.“ V tu chvíli se mi podlomila kolena. Volala jsem Petrovi, ale ten jen odsekl: „To je zbytečné drama. Máš pořád potřebu všechno zveličovat.“

V nemocnici nám oznámili, že Jakub má akutní zánět ledvin a musí zůstat na oddělení. Seděla jsem u jeho postele a dívala se na jeho bledou tvář. V hlavě mi zněla Petrova slova – proč to pořád řeším? Proč? Protože jsem jeho matka! Protože když ticho v noci křičí bolestí mého dítěte, slyším to jen já.

První noc v nemocnici byla nekonečná. Jakub plakal bolestí a já s ním. Sestřička mi nabídla čaj, ale nemohla jsem polknout ani doušek. Volala jsem Petrovi, aby přijel, ale on měl „důležitou poradu“. Místo něj přišla moje maminka Jana. Sedla si vedle mě a pohladila mě po vlasech: „Neboj se, Markétko, všechno zvládneme.“

Ale zvládnout to nebylo jednoduché. Petr začal být doma čím dál odtažitější. Když jsem se po týdnu vrátila domů pro čisté oblečení, našla jsem ho u televize s pivem v ruce. „Jak dlouho tam ještě budete? Nemůžeš to nechat na doktorech?“ vyštěkl na mě. Cítila jsem se jako přítěž.

Tchyně Alena mi volala každý den: „Markéto, neměla bys být doma? Co když tě Jakub potřebuje víc tady než v nemocnici?“ Její slova byla jako jedovaté šípy. Nikdo nechápal, že právě teď mě Jakub potřebuje nejvíc tam – v nemocnici.

Jednou večer přišla za mnou do nemocnice sousedka Lenka. Přinesla mi domácí koláč a objala mě: „Vím, jaké to je. Když byl můj Tomáš malý, taky jsme si prošli peklem.“ Poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že nejsem sama.

Jakubův stav se pomalu lepšil, ale doma to bylo horší a horší. Petr začal chodit domů později a později. Jednou jsem našla v jeho kapse účtenku z restaurace pro dva. Když jsem se ho zeptala, jen pokrčil rameny: „Potřebuju si taky odpočinout.“

Jednoho večera jsme se pohádali tak hlasitě, že nás slyšeli i sousedé. „Myslíš jen na sebe! Na mě už vůbec nemyslíš!“ křičel Petr. „A kdo myslí na mě? Na Jakuba? Ty jsi doma a já jsem sama na všechno!“ vykřikla jsem zoufale.

Po té hádce odešel na několik dní k matce. Bylo mi jedno, kde je. Jediné, co mě zajímalo, byl Jakubův úsměv, když jsme ho konečně mohli vzít domů.

Ale návrat domů nebyl šťastný. Petr byl chladný a odtažitý, Alena mi vyčítala každou minutu strávenou mimo dům a já měla pocit, že se dusím.

Jednoho dne přišla maminka Jana s nápadem: „Markétko, pojďte na čas ke mně. Potřebuješ klid.“ Sbalila jsem pár věcí a odešla s Jakubem k ní do paneláku na Jižním Městě.

Bylo to těžké rozhodnutí – opustit domov, kde jsme žili deset let. Ale najednou jsem cítila úlevu. U maminky jsme byli v bezpečí. Každý večer jsme si četli pohádky a smáli se spolu.

Petr mi psal zprávy plné výčitek: „Zničila jsi naši rodinu.“ Ale já věděla, že kdybych zůstala, zničila bych sama sebe.

Začala jsem chodit k psycholožce Haně. Poprvé v životě jsem mohla mluvit o svých pocitech bez strachu z odsouzení. Hana mi řekla: „Markéto, musíte myslet i na sebe. Vaše síla je v tom, že jste dokázala odejít.“

Jakub se pomalu zotavoval a já s ním. Naučila jsem se říkat ne – Aleně, Petrovi i sama sobě, když jsem měla pocit viny.

Po půl roce jsme se s Petrem rozvedli. Bylo to bolestivé, ale osvobozující. Dnes žijeme s Jakubem a mojí maminkou v malém bytě plném smíchu a klidu.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Kolik žen kolem mě právě teď bojuje stejný boj? Kolik z nás slyší ticho křičet? Máme právo myslet i na sebe?