Když vám někdo ukradne sen: Příběh Magdy z pražské kanceláře

„Magdo, můžeš na chvíli?“ ozvalo se za mými zády a já sebou trhla. Hlas mé šéfové, paní Novotné, byl tentokrát jiný – napjatý, skoro až chladný. Položila jsem hrnek s kávou na stůl a srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že dnes se rozhodne. Dnes se dozvím, jestli těch pět let dřiny v pražské pobočce firmy Progresia konečně přinese ovoce.

„Jistě, hned přijdu,“ odpověděla jsem a snažila se skrýt třes v hlase. Když jsem vešla do její kanceláře, seděla tam ještě jedna žena. Neznala jsem ji. Byla elegantní, s dokonalým účesem a výrazem, který říkal: „Jsem tu doma.“

„Magdo, ráda bych ti představila paní Hanu Dvořákovou. Od příštího týdne bude vést náš tým,“ oznámila mi paní Novotná bez mrknutí oka. Na vteřinu se mi zastavil svět. „Ale… já myslela…“ vykoktala jsem. „Vím, že jsi měla zájem o tuto pozici,“ přerušila mě šéfová, „ale rozhodli jsme se pro někoho s více zkušenostmi z vedení týmů.“

Stála jsem tam jako opařená. Hana Dvořáková se na mě usmála tím svým profesionálním úsměvem a podala mi ruku. „Těším se na spolupráci,“ řekla. Její hlas byl klidný, ale já v něm slyšela výsměch. V hlavě mi hučelo. Tolik nocí jsem strávila nad projekty, tolik víkendů jsem obětovala rodině… Proč? Proč právě teď?

Když jsem vyšla z kanceláře, kolegové se na mě dívali s lítostí v očích. Všichni věděli, jak moc jsem o ten postup stála. Snažila jsem se tvářit statečně, ale v kuchyňce jsem to nevydržela a rozbrečela se. Zuzka, moje nejbližší kolegyně, mě objala: „To je svinstvo, Magdi. Ty bys to zvládla líp než kdokoliv jiný.“

Celý den jsem byla jako tělo bez duše. Automaticky jsem odpovídala na e-maily, ale myšlenky mi utíkaly k tomu jedinému – co teď? Jak mám doma vysvětlit manželovi Petrovi a dceři Klárce, že všechno to úsilí bylo k ničemu?

Večer doma byl tichý. Petr si všiml mé nálady hned u večeře. „Co se stalo?“ zeptal se opatrně. „Nedostala jsem ten postup,“ vydechla jsem a slzy mi znovu vyhrkly do očí. „Zase dali přednost někomu cizímu.“

Petr mlčel déle, než bylo příjemné. Pak řekl: „Víš, Magdo… možná bys měla začít myslet i na sebe. Nejen na práci.“ Ta věta mě bodla do srdce. Copak nechápe, že právě ta práce je moje všechno? Že bez ní bych nebyla tím, kým jsem?

Klárka si hrála v pokoji a já ji šla pohladit po vlasech. „Mami, proč jsi smutná?“ zeptala se bezelstně. „Jen jsem dneska měla těžký den v práci,“ odpověděla jsem a snažila se usmát.

Další dny byly ještě horší. Hana Dvořáková byla všude – měnila zaběhlé postupy, svolávala porady, kritizovala projekty, které jsme s týmem roky pilovali. Kolegové brblali potichu na chodbách, ale nikdo si netroufl říct jí to do očí. Já jsem byla ta největší ztracená duše – mezi loajalitou ke starému týmu a povinností přijmout novou šéfku.

Jednou večer u vína mi Zuzka řekla: „Víš co? Možná je čas jít jinam. Jsi dobrá – lepší než tahle Dvořáková.“ Ale já měla strach. Co když jinde bude ještě hůř? Co když už nikdy nedostanu takovou šanci?

Mezitím doma narůstalo napětí. Petr byl čím dál odtažitější. „Pořád myslíš jen na práci,“ vyčetl mi jednou večer. „Klárka tě skoro nevidí.“ Chtěla jsem mu vysvětlit, že to dělám pro nás všechny – aby měla Klárka lepší život než já – ale slova mi uvízla v krku.

Jednoho dne mě Hana zavolala do kanceláře: „Magdo, slyšela jsem o tvých výsledcích na minulém projektu. Potřebuju tě jako pravou ruku.“ Bylo to zvláštní – nabídka povýšení bez titulu vedoucího týmu, ale s větší odpovědností a platem.

Doma jsem to oznámila Petrovi. Místo radosti přišla hádka: „Takže budeš ještě víc v práci? A co my?“ Klárka plakala za dveřmi.

Seděla jsem pak dlouho do noci v kuchyni a přemýšlela: Má cenu obětovat rodinu kvůli práci? Nebo mám odejít a začít znovu někde jinde? Proč je pro ženy pořád tak těžké mít všechno – kariéru i šťastnou rodinu?

Možná bych měla odejít… Ale co když už nikdy nedostanu druhou šanci? Co byste udělali vy na mém místě?