Když život ztrácí barvy: Příběh jednoho malíře z Litomyšle

„Proč to zase děláš, Štěpáne? Proč nemůžeš být jako ostatní?“ křičela na mě máma, zatímco jsem si v kuchyni utíral ruce od modré barvy. V tu chvíli jsem měl chuť rozbít všechno kolem sebe – štětce, plátna, dokonce i ten starý hrnek s nápisem Nejlepší syn, který mi dala k Vánocům před pěti lety. Ale místo toho jsem jen mlčel a díval se z okna na šedivou ulici Litomyšle, kde se život zdál být stejně bezbarvý jako moje poslední obrazy.

Táta seděl u stolu, listoval novinami a ani se na mě nepodíval. „Kdybys radši šel dělat něco pořádného. V továrně berou lidi, potřebují ruce. Malováním se neuživíš.“ Jeho hlas byl klidný, ale v každém slově cítil jsem výčitku. Věděl jsem, že ho zklamávám. Vždycky jsem byl ten divný syn, co místo fotbalu čmáral po sešitech.

„Nech ho být, Františku,“ ozvala se babička z rohu. „Každý máme něco. On má ty svoje barvy.“

Jenže já už žádné barvy neměl. Poslední týdny jsem seděl v našem malém ateliéru pod střechou a díval se na prázdné plátno. Nic. Žádný nápad, žádná chuť tvořit. Jako by mi někdo vzal duši.

Večer jsem šel do hospody U Tří lvů. Tam seděli kluci ze školy – Petr, Honza a Milan. „Hele, umělče! Namaluj nám pivo, ať máme co pít!“ smáli se a já se usmíval s nimi, ale uvnitř jsem cítil prázdno. Když jsem pak šel domů tmavou ulicí, napadlo mě, jestli bych vůbec někomu chyběl, kdybych zmizel.

Doma mě čekala tma a ticho. Máma už spala, táta chrápal v obýváku. Sedl jsem si k oknu a díval se na hvězdy. Přemýšlel jsem o tom, jaké by to bylo žít někde jinde – v Praze nebo v Brně, kde by možná lidé rozuměli tomu, co cítím.

Ráno mě probudil zvuk deště bubnujícího na střechu. Vstal jsem a šel do ateliéru. Plátno bylo pořád prázdné. Vzal jsem štětec a zkusil něco načrtnout – jenže ruka se mi třásla a barvy byly šedé, mdlé. Vztekle jsem hodil štětec do kouta.

„Štěpáne?“ ozvalo se za mnou tiché zaklepání. Byla to sestra Klára. „Můžu dál?“

Přikývl jsem.

„Mami je z tebe smutná,“ začala opatrně. „Víš… ona jen nechápe, proč jsi pořád tak sám.“

„Já nejsem sám,“ zalhal jsem.

Klára si sedla vedle mě a chvíli mlčela. „Víš… když jsi byl malý, maloval jsi všude duhy. Teď už žádné nevidím.“

Ta věta mě zasáhla víc než všechna tátova slova dohromady.

Ten den jsem šel ven, i když pršelo. Procházel jsem se po náměstí a díval se na lidi – spěchali do práce, nesli tašky s nákupem, mluvili o počasí. Nikdo si mě nevšímal. Najednou jsem uviděl starého pana Novotného, jak sedí na lavičce pod deštníkem a krmí holuby.

„Štěpáne! Pojď sem!“ zavolal na mě.

Sedl jsem si vedle něj.

„Víš, co je nejhorší?“ začal tiše. „Když člověk přestane věřit tomu, co miluje.“

Podíval jsem se mu do očí – byly unavené, ale laskavé.

„Já už nevím, co miluju,“ přiznal jsem.

Pan Novotný pokýval hlavou. „To přijde zpátky. Ale musíš tomu jít naproti.“

Celý den mi ta slova zněla v hlavě. Večer jsem seděl v ateliéru a díval se na staré obrazy – barevné krajiny, portréty lidí z našeho města, dokonce i jeden obraz mámy s úsměvem na tváři. Kde je ten kluk, co tohle maloval?

Další dny byly stejné – hádky doma, posměšky v hospodě, prázdné plátno. Až jednou večer přišla Klára s nápadem: „Pojď se mnou do domova důchodců. Potřebují tam někoho na výtvarný kroužek.“

Nechtělo se mi. Ale nakonec jsem šel.

První hodina byla trapná – babičky si šeptaly a dědečkové koukali skrz mě. Ale pak přišla paní Marie a řekla: „Já bych chtěla namalovat svého pejska.“ Podal jsem jí štětec a ukázal jí jak na to.

Za pár týdnů jsme měli celou stěnu plnou obrázků – barevných, veselých, někdy trochu kostrbatých, ale opravdových. A já najednou cítil něco nového – radost z toho, že můžu někomu pomoct najít barvy v jeho vlastním životě.

Jednoho dne za mnou přišla máma do ateliéru.

„Štěpáne… promiň mi to všechno,“ řekla tiše.

Objal jsem ji a poprvé po letech jsme oba plakali.

Začal jsem znovu malovat – ne pro slávu nebo peníze, ale pro sebe a pro lidi kolem sebe. Moje obrazy byly jiné než dřív – nebyly dokonalé, ale byly upřímné.

Někdy si říkám: Musí člověk opravdu padnout až na dno, aby našel cestu zpátky ke svým barvám? Co když právě v těch nejtemnějších chvílích objevíme to nejcennější? Co si o tom myslíte vy?