Konec dětského smíchu: Tragédie v ulici Na Výsluní

„Matýsku, nechoď tak daleko! Slyšíš mě?“ volala jsem na svého šestiletého syna, který s červeným míčem v ruce utíkal směrem k silnici. Bylo to jedno z těch jarních odpolední, kdy slunce hřeje a člověk má pocit, že svět je bezpečný a všechno je, jak má být. Jenže v tu chvíli jsem ještě netušila, že během několika vteřin se všechno změní.

„Mami, podívej, jak vysoko ho dokážu kopnout!“ zasmál se Matýsek a míč mu vyletěl z ruky. Odkutálel se až k obrubníku u ulice Na Výsluní. V tu chvíli jsem zahlédla, jak se po silnici řítí tmavě zelená Škoda Octavia. Bylo to rychlé, příliš rychlé na tu naši klidnou čtvrť. „Matýsku, stůj!“ vykřikla jsem znovu, ale on už byl u míče.

Ozval se skřípavý zvuk brzd a pak rána. Všechno se zastavilo. Lidé vybíhali z domů, někdo volal záchranku. Já jsem běžela k Matýskovi, ležel na zemi, jeho malá ruka stále svírala ten červený míč. „Prosím, dýchej… prosím…“ šeptala jsem mu do vlasů, zatímco mi slzy stékaly po tváři.

Sanitka přijela během pár minut, ale pro Matýska už bylo pozdě. Policie později zjistila, že auto bylo ukradené dvěma mladíky z vedlejšího sídliště. Prý si chtěli „jen zajezdit“. Jeden z nich byl dokonce syn známého podnikatele z města. Všichni jsme ho znali – Tomášek Novotný, kluk, co chodil do stejné školy jako můj starší syn Honza.

Od té chvíle už nic nebylo jako dřív. Můj muž Petr se uzavřel do sebe. Přestal chodit do práce, celé dny seděl v kuchyni a mlčky koukal z okna. Honza začal být agresivní, hádal se se mnou i s otcem. „Kdybys ho líp hlídala, mohl tu být!“ křičel na mě jednoho večera. Ta slova mě bodla do srdce víc než cokoliv jiného.

Lidé v ulici začali šeptat. Někteří mě litovali, jiní se mi vyhýbali. „Chudák rodina,“ říkali si mezi sebou sousedky u popelnic. Ale já jsem nepotřebovala soucit. Potřebovala jsem odpovědi. Proč někdo může jen tak ukrást auto a během pár minut zničit celý život? Proč spravedlnost nefunguje? Tomášek Novotný dostal podmínku a jeho rodiče zaplatili pokutu. A já? Já přišla o dítě.

Jednou večer jsem šla do obchodu a potkala paní Novotnou. „Je mi to líto,“ řekla tiše a sklopila oči. „To vám Matýska nevrátí,“ odpověděla jsem chladně a prošla kolem ní. Doma jsem pak dlouho seděla na posteli a přemýšlela, jestli bych mohla něco udělat jinak. Kdybych byla rychlejší? Kdybych ho držela za ruku? Kdybychom ten den vůbec nešli ven?

Petr začal pít. Každý večer si nalil panáka slivovice a mlčky seděl u stolu. Někdy plakal, jindy jen tupě zíral do prázdna. Honza přestal chodit do školy a začal se potloukat s partou kluků na sídlišti. Jednou ho přivedla policie – prý rozbil výlohu v obchodě. „To je kvůli Matýskovi,“ řekl mi policista soucitně.

Začala jsem chodit k psycholožce, ale měla jsem pocit, že mě nikdo nemůže pochopit. Každou noc jsem slyšela Matýskův smích a ráno mě probouzela tichá bolest v hrudi. Zkoušela jsem psát dopisy Tomáškovi Novotnému, ale nikdy jsem je neposlala. Co bych mu vlastně napsala? Že mi vzal všechno?

Jednoho dne mi Honza řekl: „Mami, já už to doma nevydržím.“ Podívala jsem se na něj – byl to pořád můj syn, ale jeho oči byly jiné, tvrdší. „Já vím,“ odpověděla jsem tiše.

Petr odešel za bratrem do Brna a já zůstala sama v našem domě plném vzpomínek. Každý kout mi připomínal Matýska – jeho obrázky na lednici, plyšový medvěd v posteli, malá bota pod gaučem.

Jednou jsem šla kolem školy a slyšela děti smát se na hřišti. Zastavila jsem se a dívala se na ně přes plot. Slzy mi tekly po tváři a já si uvědomila, že už nikdy neuslyším Matýskův smích.

Někdy přemýšlím – mohla jsem tomu zabránit? Je spravedlnost opravdu slepá? A jak dlouho ještě budu muset žít s tímhle prázdným místem v srdci?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že někdy přijde den, kdy bolest poleví?