Krev není vždy dost: Příběh o sesterské zradě a rozpadu rodiny

„Tohle je tvoje vina, Lenko! Kdybys nebyla tak chamtivá, mohly jsme to zvládnout jako rodina!“ křičela na mě moje sestra Jana v obýváku našeho starého bytu na Žižkově. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, jako by chtěly přehlušit náš křik. Stála jsem tam, ruce sevřené v pěst, a v hlavě mi vířila jediná myšlenka: Jak jsme se sem dostaly?

Maminka zemřela před třemi týdny. Bylo jí jen šedesát tři let a její odchod byl náhlý – infarkt v noci, když jsem byla zrovna na noční směně v nemocnici. Jana mi volala v slzách, že maminka nedýchá, a já běžela domů rychleji než kdy dřív. Ale bylo pozdě. Od té chvíle se mezi námi něco zlomilo.

Pohřeb byl chladný, doslova i obrazně. Stály jsme vedle sebe u rakve, ale každá z nás byla sama. Otec nás opustil už dávno, když jsme byly malé, a tak jsme měly jen jedna druhou. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Po pohřbu přišla řeč na dědictví. Maminka nám zanechala starý byt na Žižkově a malou chatu u Máchova jezera. Nic velkého, ale pro nás to znamenalo domov a vzpomínky. Jana ale přišla s tím, že byt chce prodat a peníze si rozdělit. Prý potřebuje začít nový život, splatit dluhy a možná si koupit něco svého. Já jsem chtěla byt zachovat – vždyť to byl náš domov! „Jano, vždyť tady jsme vyrůstaly…“ začala jsem tiše.

„A co? Myslíš, že mě ty staré zdi zachrání před exekutorem? Ty máš práci, máš jistotu! Já nemám nic!“ vyjela na mě. V tu chvíli jsem poprvé pocítila opravdový strach – ne o byt, ale o naši rodinu.

Začaly hádky. Nejprve potichu, pak stále hlasitěji. Jana mi vyčítala, že jsem byla vždycky ta lepší – ta, co vystudovala vysokou školu, co má práci zdravotní sestry, co nikdy neměla problémy s penězi. Já jí zase připomínala, jak mi nikdy nepomohla s maminkou, když byla nemocná. Každé naše setkání končilo slzami nebo dveřmi prásknutými tak silně, až se třásly okenní tabulky.

Jednoho dne přišel dopis od právníka – Jana podala návrh na vypořádání dědictví soudní cestou. Seděla jsem v kuchyni s dopisem v ruce a slzy mi stékaly po tváři do hrnku s kávou. Bylo to jako noční můra, ze které se nemůžu probudit. Volala jsem jí, prosila ji o schůzku, ale nebrala mi telefon.

Začal kolotoč soudních stání. Soudce se tvářil unaveně a nezúčastněně, jako by podobné příběhy slyšel každý den – a možná slyšel. Já ale měla pocit, že mi někdo rve srdce z těla. Jana seděla naproti mně s ledovým výrazem ve tváři a mluvila o mně jako o cizím člověku.

Jednou večer jsem šla do bytu pro pár věcí a našla tam Janu s realitním makléřem. „Co tu děláš?“ zeptala jsem se tiše.

„Přišla jsem si pro svoje,“ odpověděla tvrdě. „A ty bys měla udělat to samé.“

V tu chvíli jsem pochopila, že už nejsme sestry – jsme soupeřky v boji o trosky našeho dětství.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho, kdo mě vyslechne bez odsuzování. Vyprávěla jsem jí o tom, jak jsme s Janou jako malé holky běhaly po parku Parukářka, jak jsme si slibovaly, že budeme vždycky spolu. Psycholožka se mě zeptala: „Myslíte si, že vaše sestra je opravdu váš nepřítel?“ Nedokázala jsem odpovědět.

Soud nakonec rozhodl: byt se prodá a peníze se rozdělí napůl. Chata připadla mně – Jana o ni nestála. Když jsem podepisovala smlouvu o prodeji bytu, měla jsem pocit, že podepisuju rozsudek smrti pro naši rodinu.

Dnes žiju sama v malé chatě u Máchova jezera. Každý večer sedím na verandě a dívám se na západ slunce nad vodou. Jana mi už nikdy nezavolala. Někdy mám chuť jí napsat – říct jí, že mi chybí, že bych všechno vyměnila za jeden jediný den našeho společného dětství.

Ale pak si vzpomenu na její pohled u soudu a vím, že některé rány se nikdy nezahojí.

Možná je krev silná – ale někdy prostě nestačí.

Ptám se vás: Myslíte si, že rodina je opravdu bezpečný přístav? Nebo může být právě ona tím největším zdrojem bolesti? Co byste udělali na mém místě?