Mamka mi ukradla šanci na nový život: Můžu jí někdy odpustit?

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem v její kabelce našla účtenku z hotelu u Máchova jezera. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly. Peníze na mou operaci, které jsme s tátou a babičkou šetřili celé dva roky, byly pryč. Všechno, co mělo znamenat naději na normální život bez bolesti, zmizelo během jednoho jediného týdne.

Máma stála v kuchyni, opřená o linku, a dívala se na mě s výrazem, který jsem u ní nikdy předtím neviděla – směs viny, vzdoru a zoufalství. „Potřebovala jsem to,“ zašeptala. „Nevíš, jaké to je… být pořád jenom matka nemocného dítěte. Chtěla jsem aspoň na chvíli zapomenout.“

„Zapomenout? Na co? Na mě?“ křičela jsem a slzy mi stékaly po tvářích. „Já tady trpím každý den a ty… ty si jedeš užívat k jezeru?“

Otočila se ke mně zády. „Nechápeš to. Nikdo to nechápe.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadl celý svět. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží při sobě, že máma by pro mě udělala cokoliv. Ale teď jsem stála v kuchyni panelákového bytu na Proseku a cítila se naprosto sama.

Táta byl v práci a babička už několik měsíců ležela v nemocnici po mrtvici. Byla jsem odkázaná jen na mámu – a ta mě právě zradila nejhorším možným způsobem.

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty večery, kdy jsme spolu s mámou počítaly drobné do kasičky, plánovaly, jak po operaci půjdu poprvé sama do školy bez berlí. Všechno to byly lži?

Večer přišel táta domů. Seděla jsem na gauči, oči opuchlé od pláče. „Co se stalo?“ zeptal se hned ve dveřích.

„Máma… vzala peníze na operaci,“ zašeptala jsem.

Táta zbledl. „To není možný…“

Máma stála v kuchyni a mlčky poslouchala. Táta za ní přišel a začal na ni křičet tak, jak jsem ho nikdy neslyšela. „Jak jsi mohla? Co tě to napadlo? Vždyť jde o naši dceru!“

Máma se rozplakala. „Já už nemůžu… Každý den jenom starosti, každý den strach… Chtěla jsem aspoň jednou být šťastná.“

„A co my? Co tvoje dcera?“

Zavřela se v ložnici a odmítala s námi mluvit.

Další dny byly jako zlý sen. Táta obvolával nemocnice a snažil se zjistit, jestli by nám někdo nepomohl s financováním operace. Já jsem ležela v posteli a přemýšlela, jestli má vůbec smysl ještě někomu věřit.

Jednou večer přišla máma ke mně do pokoje. Sedla si na kraj postele a dlouho mlčela.

„Vím, že jsi na mě naštvaná,“ začala tiše. „A máš pravdu. Udělala jsem něco strašného. Ale já už prostě nevěděla, jak dál…“

„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptala jsem se.

„Bála jsem se, že mě odsoudíš. Že mě přestaneš mít ráda.“

„A myslíš, že teď je to lepší?“

Rozplakala se a objala mě. Nechala jsem ji, ale necítila jsem nic – ani lásku, ani nenávist. Jen prázdno.

Začaly vyplouvat na povrch další věci, o kterých jsem neměla tušení. Máma byla už dlouho v depresi, ale nikdo si toho nevšiml. Táta byl pořád v práci, já zavřená doma kvůli nemoci… Každý jsme žili ve svém vlastním světě bolesti.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice. Někdo z nemocnice nahlásil naši situaci – prý kvůli zanedbání péče. Máma byla zoufalá, táta zuřil a já měla pocit, že už nikdy nebude nic jako dřív.

Začali jsme chodit na rodinnou terapii. Bylo to těžké – poslouchat mámu, jak mluví o svých pocitech selhání a bezmoci; slyšet tátu přiznávat, že utekl do práce před realitou; říkat nahlas své vlastní zklamání a bolest.

Operace se nakonec uskutečnila díky sbírce mezi sousedy a spolužáky ze školy. Nikdy nezapomenu na ten pocit vděčnosti i studu zároveň – že cizí lidé byli ochotni pomoci tam, kde selhala vlastní rodina.

Po operaci jsem se pomalu učila znovu důvěřovat – nejen mámě, ale i sama sobě. Máma začala chodit k psychologovi a snažila se napravit, co pokazila. Někdy mám pocit, že jí nikdy úplně neodpustím… ale pak si vzpomenu na všechny ty roky předtím, kdy pro mě byla vším.

Možná je odpuštění proces, který nikdy nekončí. Možná je rodina právě o tom – přijmout i ty nejhorší chyby a snažit se jít dál.

Ale co byste udělali vy? Dá se vůbec něco takového odpustit? Nebo jsou některé rány prostě příliš hluboké?