Matčina lež: Dům, který nikdy nebyl náš

„Jestli si myslíš, že tady budeš bydlet věčně, tak se pleteš!“ zasyčela na mě Jana, moje tchyně, zatímco jsem v kuchyni sklízela talíře po večeři. Její hlas byl ostrý jako nůž a já cítila, jak se mi v hrudi rozlévá ledový strach. Petr, můj muž, seděl v obýváku a předstíral, že neslyší. Věděla jsem, že to není poprvé, co mi Jana vyhrožuje, ale tentokrát v jejích očích bylo něco nového – rozhodnost.

„Jano, prosím tě…“ začala jsem tiše, ale ona mě přerušila mávnutím ruky. „Nepleť se do věcí, kterým nerozumíš. Tenhle dům je můj a já rozhodnu, kdo tu bude žít.“

Zůstala jsem stát s talířem v ruce a v hlavě mi vířily myšlenky. Vždyť jsme s Petrem dům před pěti lety opravili, investovali jsme do něj všechny úspory. Byla jsem přesvědčená, že je náš. Ale Jana nikdy nedala najevo vděčnost. Spíš naopak – čím víc jsme se snažili, tím víc nás odstrkovala.

Ten večer jsem nemohla spát. Petr ležel vedle mě a tiše oddychoval. Převalovala jsem se a přemýšlela: Co když má Jana pravdu? Co když ten dům opravdu není náš? Ráno jsem sebrala odvahu a zeptala se Petra přímo: „Máš někde kupní smlouvu na dům?“

Petr se zamračil. „Proč to řešíš? Vždyť jsme všechno dělali spolu.“

„Ale je to napsané na tebe? Nebo na Janu?“

Chvíli mlčel. „Na mámu… Ale vždyť to je jedno. Jsme rodina.“

V tu chvíli jsem pochopila, že všechno může být jinak. Celé roky jsem žila v domnění, že budujeme společný domov. Ale co když jsem byla jen hostem? Hostem, kterého může kdykoli vyhodit.

Začala jsem pátrat. V práci jsem si vzala volno a šla na katastrální úřad. Srdce mi bušilo až v krku, když mi úřednice podávala výpis z katastru: Majitelka – Jana Novotná. Žádná zmínka o Petrovi nebo o mně.

Cestou domů jsem brečela v tramvaji. Lidé kolem mě si mě nevšímali – Praha je k cizím slzám slepá. Doma jsem našla Petra v dílně. „Věděls to celou dobu?“ zeptala jsem se.

Petr sklopil oči. „Máma slíbila, že to jednou přepíše na nás…“

„A co když ne? Co když nás opravdu vyhodí?“

„To by neudělala.“

Ale já už mu nevěřila.

Následující týdny byly peklo. Jana mě ignorovala nebo mi okatě dávala najevo, že tu nejsem vítaná. Jednou večer přišla do kuchyně a začala nahlas počítat peníze na stole. „Tohle je na opravu střechy,“ řekla nahlas. „A tohle na novou lednici. Kdybys měla vlastní dům, taky bys musela platit.“

Cítila jsem se jako služka ve vlastním domově. S Petrem jsme se hádali čím dál častěji. On byl rozpolcený mezi mnou a matkou – a já cítila, jak mezi námi roste propast.

Jednoho dne přišla rána největší: Jana mi oznámila, že její sestra Marie potřebuje někde bydlet a že bychom měli uvolnit pokoj v patře. „Můžeš si najít podnájem,“ řekla mi bez mrknutí oka.

„A co Petr?“ vyhrkla jsem.

„Petr je můj syn. Ten tu zůstane.“

V tu chvíli jsem pochopila, že musím jednat.

Zavolala jsem své sestře Lence a všechno jí vyprávěla. „Musíš si stát za svým,“ řekla mi rozhodně. „Nenech se vyhodit jako pes.“

Začala jsem hledat právníka. Bylo to ponižující – připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním životě. Ale když jsem viděla Petrovu nerozhodnost a Janinu krutost, věděla jsem, že jinak to nepůjde.

Jednoho večera jsem si sedla s Petrem ke stolu. „Musíme odejít,“ řekla jsem tiše.

„Kam bychom šli?“ ptal se zoufale.

„Kamkoli. Ale tady už nemůžu žít.“

Petr mlčel dlouho. Nakonec řekl: „Já… já nemůžu opustit mámu.“

V tu chvíli mi došlo, že největší zrada není od Jany – ale od Petra. Celé roky jsem bojovala za naši rodinu, ale on nikdy nebyl ochoten postavit se za mě.

Začala jsem balit věci. Jana mě sledovala s vítězným úsměvem. Když jsem odcházela s kufrem v ruce, Petr stál ve dveřích a ani se nepokusil mě zastavit.

Teď sedím u Lenky v malém bytě na Žižkově a přemýšlím: Jak dlouho může člověk žít v iluzi domova? A kolik toho musí obětovat, než pochopí, že důstojnost je víc než střecha nad hlavou?

Co byste udělali vy? Mlčeli byste kvůli rodině – nebo byste bojovali za sebe?