Matčina poslední prosba: Synův slib v slzách

„Honzo, pojď blíž…“ Mamčin hlas je slabý, skoro ho neslyším přes pípání přístrojů. Sedím na okraji její postele v našem malém domě v Chotěboři, kde jsem vyrůstal. Všude je ticho, jen z kuchyně občas zazvoní staré hodiny. Dívám se na její ruce – kdysi silné a pracovité, teď křehké jako listí na podzim. „Musíš mi něco slíbit,“ šeptá a její oči se do mě vpíjejí. „Postarej se o Aničku. Nedopusť, aby skončila jako já.“

V tu chvíli se mi sevře hrdlo. Mám sedmnáct, sotva jsem zvládl maturitu na gymplu a teď mám být oporou pro svou desetiletou sestru? Táta odešel před dvěma lety za jinou, prý už to doma nevydržel. Od té doby jsme na všechno samy – tedy samy, protože já jsem byl spíš dítě než dospělý. Ale teď… teď už nemám na výběr.

„Slibuju, mami,“ zašeptám a cítím, jak mi po tváři stékají slzy. Mamka se slabě usměje a pohladí mě po vlasech. „Jsi statečný kluk, Honzíku. Věřím ti.“

Ten den se všechno změní. Mamka umírá v noci, zatímco držím její ruku. Anička spí v pokoji vedle a ráno ji musím vzbudit s tou nejhorší zprávou v životě. Když jí to řeknu, rozpláče se tak zoufale, že mám pocit, že se mi srdce roztrhne na kusy.

Začíná kolotoč: pohřeb, úřady, sousedi nosí koláče a polévky, ale jejich soucit je jako záplata na díru v duši. Táta přijde na pohřeb s novou ženou a tváří se provinile. Po obřadu mě odtáhne stranou: „Honzo, já bych si Aničku vzal k sobě…“

„Ne!“ vyhrknu dřív, než si to stihnu rozmyslet. „Mamka chtěla, abychom zůstali spolu.“

Táta pokrčí rameny. „Jak myslíš. Ale víš, že to nebude jednoduché.“

A opravdu není. Zjistím, že mamka měla dluhy – půjčky na opravu střechy a na léky. Sociálka začne vyhrožovat, že nám Aničku vezmou do dětského domova, pokud neprokážu, že se o ni dokážu postarat. Do toho škola – učitelé mají pochopení jen chvíli, pak začnou padat poznámky: „Honzo, měl bys myslet na svou budoucnost.“ Ale jak mám myslet na budoucnost, když nevím, jak přežijeme příští měsíc?

Jednou večer sedíme s Aničkou u stolu a ona se mě zeptá: „Honzo, proč musela maminka umřít?“

Nevím, co říct. „Někdy se dějí věci, které neovlivníme,“ odpovím tiše.

„A proč nás táta nechce?“

Zase mlčím. V hlavě mi běží vzpomínky na hádky rodičů – táta křičel, mamka plakala. Nikdy jsem nepochopil proč.

Začnu chodit na brigády – skládám zboží v supermarketu a večer roznáším letáky. Peněz je pořád málo. Sousedi šeptají: „Chudák Honza…“ Někteří pomůžou – paní Novotná nám občas donese buchty, pan Dvořák opraví plot zadarmo.

Jednou večer přijde táta znovu. „Honzo, tohle nemá cenu. Dej Aničku ke mně. Ty máš svůj život před sebou.“

„Můj život je teď Anička!“ vykřiknu a poprvé v životě cítím vztek místo strachu.

Táta odchází uražený. Anička mě obejme a šeptá: „Neboj se, Honzíku, zvládneme to.“

Ale zvládáme to? Každý den je boj – s únavou, s úřady, s vlastními pochybnostmi. Někdy mám chuť utéct a všechno nechat být. Ale pak si vzpomenu na mamčiny oči v tu poslední chvíli.

Jednou večer sedím u stolu s dopisem od sociálky v ruce – chtějí přijít na kontrolu. Srdce mi buší až v krku. Uklízím celý byt do noci a ráno připravím Aničce snídani jako nikdy předtím.

Sociální pracovnice přijde – paní Králová je přísná, ale spravedlivá. Prohlédne byt, ptá se Aničky na školu i kamarády. Nakonec se na mě podívá: „Honzo, není to lehké… Ale vidím, že děláte maximum.“

Když odejde, padnu vyčerpaný na gauč. Anička si ke mně sedne a položí mi hlavu na rameno.

Dny plynou dál – pomalu si zvykáme na nový život bez mamky. Někdy mám pocit, že ji slyším v kuchyni zpívat nebo cítím její parfém ve vzduchu.

Jednou najdu v jejím šuplíku dopis pro mě: „Milý Honzíku, vím, že to nebudeš mít lehké. Ale věř mi – láska je silnější než strach. Držte spolu s Aničkou a nikdy nezapomeňte na smích.“

Sedím s tím dopisem v ruce a poprvé po dlouhé době se rozpláču – tentokrát ne ze zoufalství, ale z naděje.

A tak žijeme dál – každý den je malým vítězstvím nad osudem.

Někdy si říkám: Udělal jsem pro Aničku dost? Splnil jsem matčin slib? Co byste udělali vy na mém místě?