Matčina Priorita v Srdci Syna

„To nemůžeš myslet vážně, Petře!“ vykřikla jsem, když jsem zaslechla jeho rozhovor po telefonu. Stála jsem ve dveřích kuchyně a snažila se pochopit, co se právě děje. Petr se otočil a jeho oči se setkaly s mými. „Jano, prosím, uklidni se. Vím, že jsme to plánovali na podzim, ale teď je ta nejlepší příležitost,“ snažil se mě uklidnit.

„Nejlepší příležitost? A co naše plány? Co Anička a chalupa u mých rodičů?“ ptala jsem se zoufale. Petr si povzdechl a odložil telefon na stůl. „Jano, chápu, že jsi zklamaná, ale musíme myslet na budoucnost. Dům potřebuje opravy a teď máme skvělou nabídku od stavební firmy,“ vysvětloval.

Cítila jsem, jak mi srdce buší v hrudi. Byla jsem rozpolcená mezi tím, co je správné pro naši rodinu a tím, co jsem si přála pro naši dceru. „A co když to není jen o domě? Co když je to o tom, že už nemám v tvém životě prioritu?“ vyhrkla jsem.

Petr se zamračil a přistoupil ke mně blíž. „Jano, to není pravda. Ty a děti jste pro mě vždycky na prvním místě,“ řekl tiše. Ale já jsem cítila, že něco není v pořádku.

Večer jsem seděla u stolu s naším synem Tomášem. Bylo mu patnáct a byl v tom věku, kdy se zdálo, že ho nic nezajímá kromě jeho mobilu a přátel. „Tomáši, co si myslíš o té renovaci?“ zeptala jsem se ho.

Zvedl oči od telefonu a pokrčil rameny. „Nevím, mami. Táta říkal, že to bude dobré pro dům,“ odpověděl lhostejně.

„A co ty? Co bys chtěl?“ naléhala jsem.

Tomáš chvíli mlčel a pak řekl: „Myslím, že by bylo fajn mít nový pokoj. Ale taky bych rád jel na chalupu. Je tam klid a můžu tam být s dědou.“

Jeho slova mě zasáhla. Uvědomila jsem si, že i když Petr myslí na budoucnost, možná zapomínáme na přítomnost a na to, co je pro naše děti důležité teď.

Další den jsem se rozhodla promluvit si s Petrem znovu. „Petře, chápu tvé důvody pro renovaci, ale myslím, že bychom měli zvážit i to, co chtějí děti,“ začala jsem opatrně.

Petr se zamyslel a pak přikývl. „Máš pravdu, Jano. Možná bychom měli najít kompromis,“ souhlasil.

Nakonec jsme se rozhodli odložit část renovace na později a vzít děti na chalupu alespoň na pár týdnů. Bylo to těžké rozhodnutí, ale věděla jsem, že je správné.

Když jsme dorazili na chalupu, viděla jsem úsměv na tváři Aničky i Tomáše a věděla jsem, že jsme udělali správnou věc. Seděla jsem s Tomášem na verandě a sledovala západ slunce. „Mami,“ řekl najednou Tomáš, „jsem rád, že jsme sem jeli.“

Usmála jsem se a pohladila ho po vlasech. „Já taky, Tomáši,“ odpověděla jsem.

A tak se ptám sama sebe: Jak často zapomínáme na to, co je opravdu důležité? Jak často necháváme materiální věci zastínit naše skutečné hodnoty? Možná bychom měli častěji naslouchat svým dětem a jejich potřebám.