Matka zlomeného srdce: Záhadné zmizení náhrobku mého syna a pravda, která rozervala naše vesnici

„Kdo to mohl udělat? Kdo mi vzal poslední vzpomínku na mého syna?“ šeptala jsem si zoufale, když jsem stála na hřbitově v ranním mlžném oparu. Prsty jsem přejížděla po prázdném místě, kde ještě včera stál krásný žulový náhrobek s vyrytým jménem mého Honzíka. Srdce mi bušilo až v krku, slzy mi stékaly po tvářích a v hlavě mi vířily otázky, na které jsem se bála znát odpověď.

„Marie, pojď domů, už je zima,“ ozvala se za mnou tichým hlasem moje sestra Alena. Ale já nemohla odejít. Ne, dokud nezjistím, kdo mi tohle udělal. Roky jsem šetřila každou korunu, abych Honzíkovi pořídila důstojný náhrobek. Po jeho smrti jsem zůstala sama, manžel mi utekl za jinou a ve vesnici jsem byla jen ta, co pořád brečí. Ale ten náhrobek byl symbolem mé lásky, mého odpuštění, mého smíření. A teď byl pryč.

Vrátila jsem se domů, ale v noci jsem nespala. V hlavě mi zněla slova sousedky paní Novotné: „Víš, Marie, lidi jsou dneska schopní všeho. I mrtvým závidí.“

Druhý den jsem šla za starostou, panem Dvořákem. Seděl ve své kanceláři, popíjel kávu a tvářil se, jako by se nic nestalo. „Marie, to je hrozná věc, ale víš, jak to dneska chodí. Kradou se i mříže z oken, natož náhrobky. Asi nějací feťáci, prodali to na kámen.“

„Ale pane starosto, to byl jediný takový náhrobek na celém hřbitově! A všichni věděli, jak moc pro mě znamenal. Prosím, pomozte mi to vyšetřit!“

Pokrčil rameny. „Udělám, co bude v mých silách, ale moc bych si nesliboval.“

Cítila jsem, jak se mi hroutí svět. Ale nevzdala jsem to. Začala jsem se ptát lidí ve vesnici. Někteří se mi vyhýbali pohledem, jiní jen krčili rameny. Jen starý pan Karel, co bydlí naproti hřbitovu, mi šeptem řekl: „V noci jsem slyšel auto. Nějaké hlasy. Ale nepoznal jsem je. Bylo to kolem třetí.“

Začala jsem si všímat, že se lidé v hospodě baví tišeji, když vejdu. Slyšela jsem útržky: „…to je hrozný, ale co když…“ nebo „…kdyby věděla, kdo…“

Jednoho večera jsem zaslechla hádku mezi svým bývalým manželem Petrem a jeho bratrem Milanem. „Proč jsi to udělal? Víš, jak jí tím zničíš život?“ syčel Milan. Petr odpověděl: „Neměla na to právo. Ten kluk byl i můj syn. A ona… ona si myslí, že všechno patří jen jí.“

Zamrazilo mě. Bylo to možné? Mohl to být on? Vždyť Honzíka nikdy nechodil navštěvovat, nikdy se o něj nezajímal. Ale žárlil na to, že jsem mu dala všechno, co jsem mohla. Že jsem mu postavila ten náhrobek.

Dny plynuly a já byla čím dál zoufalejší. Jednou večer mi někdo vhodil do schránky anonymní dopis: „Hledej pravdu blíž, než si myslíš. Někdo z tvých nejbližších tě zradil.“

Nemohla jsem tomu uvěřit. Proč by mi někdo z rodiny ublížil tak krutě? Začala jsem podezřívat i svou sestru Alenu. Vždycky mi záviděla, že jsem měla dítě, když ona zůstala sama. Ale pak jsem si vzpomněla na její slova útěchy, na to, jak mi pomáhala s Honzíkem, když byl nemocný. Ne, to by neudělala.

Jednoho dne jsem se rozhodla jít za Milanem. Seděl na zápraží a kouřil. „Milane, prosím tě, řekni mi pravdu. Víš něco o tom náhrobku?“

Podíval se na mě unavenýma očima. „Marie, já… já ti to nemůžu říct. Ale věř mi, že někdy je lepší nevědět.“

„Ale já musím vědět! Byl to Petr? Udělal to on?“

Mlčel. Pak jen tiše řekl: „Petr je slaboch. Vždycky byl. Ale tohle… tohle už je moc.“

V tu chvíli jsem věděla, že je to pravda. Můj bývalý manžel, otec mého syna, mi vzal poslední vzpomínku na něj. Proč? Z nenávisti? Z bolesti? Z žárlivosti?

Šla jsem za Petrem. Bydlel v polorozpadlém domku na kraji vesnice. Otevřel mi s opuchlýma očima a lahví piva v ruce. „Co chceš?“ zavrčel.

„Chci vědět, proč jsi to udělal. Proč jsi mi vzal náhrobek našeho syna?“

Zasmál se hořce. „Protože jsi nikdy nepochopila, jak jsem trpěl. Všichni tě litovali, ale já… já byl jen ten špatnej. A ten kámen… byl jako výsměch. Že tys byla ta lepší matka. Že tys byla ta, co milovala víc.“

Slzy mi tekly po tvářích. „Tohle nebylo o nás, Petře. To bylo o Honzíkovi. O našem synovi.“

„Já vím,“ zašeptal a sklopil hlavu. „Ale už je pozdě.“

Odešla jsem. Cítila jsem se prázdná, zrazená, zlomená. Ale zároveň jsem cítila, že musím jít dál. Pro Honzíka. Pro sebe.

Dnes chodím na hřbitov k jeho prázdnému místu. Zapaluji svíčku a šeptám mu, že ho nikdy nepřestanu milovat. A přemýšlím: Proč lidé ubližují těm, které kdysi milovali nejvíc? A je možné někdy odpustit takovou zradu?