Mezi čtyřmi stěnami: Když srdce neví, kam patří

„Proč ji sem pouštíš? Vždyť je to její vina!“ Ivanův hlas rezonoval kuchyní, zatímco jsem stála u dveří a v ruce svírala mobil. Venku zuřila bouřka, blesky osvětlovaly náš malý panelákový byt na okraji Brna. Na displeji blikalo jméno: Lenka. Moje nejlepší kamarádka od základky, člověk, který mě znal lépe než kdokoliv jiný.

„Ivane, ona potřebuje pomoc! Prosím tě, aspoň na jednu noc,“ škemrala jsem, zatímco jsem už sahala po klice.

„Ne! Už jednou tady byla a jak to dopadlo? Zase budeš celou noc brečet a ráno půjdeš do práce nevyspalá. Máš rodinu, ne?“

Zaváhala jsem. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty večery, kdy jsme s Lenkou seděly na lavičce před domem a snily o budoucnosti. O tom, jak nikdy nenecháme jedna druhou ve štychu. Ale teď jsem byla vdaná, měla jsem malou dceru Aničku a Ivana, který byl poslední dobou čím dál víc podrážděný.

„Mami?“ ozvalo se tiché pípnutí z dětského pokoje. Anička se probudila a já cítila, jak se mi srdce svírá.

„Ivane, jen na chvíli. Přísahám, že ráno odejde.“

„Jestli ji pustíš dovnitř, můžeš jít spát k ní!“ práskl dveřmi od ložnice.

Stála jsem tam, mezi dvěma světy. Venku Lenka, promočená a zoufalá. Uvnitř Ivan a Anička – moje rodina. Otevřela jsem dveře. Lenka vpadla dovnitř, třásla se zimou i strachem.

„Děkuju…“ zašeptala a objala mě tak pevně, až mi vyhrkly slzy.

Zatímco jsem jí vařila čaj, snažila jsem se pochopit, co se vlastně stalo. Lenka mezi vzlyky vyprávěla o hádce s přítelem Petrem, o tom, jak ji vyhodil z bytu a ona neměla kam jít. „Nikdo jiný mi nezvedl telefon…“ šeptala.

V tu chvíli jsem cítila vinu i hrdost zároveň. Byla jsem tu pro ni – ale za jakou cenu?

Noc byla dlouhá. Ivan se mnou nemluvil, Anička ráno plakala, že tatínek je zlý. Lenka odešla brzy ráno, aniž by se s Ivanem potkala. V práci jsem byla jako tělo bez duše.

Večer mě Ivan čekal v kuchyni. „Tohle už nikdy nedělej,“ řekl tiše. „Máš rodinu. Nemůžeš zachraňovat celý svět.“

„Ale co když jednou budu já ta, která bude potřebovat pomoc?“ vyhrkla jsem.

„Pak ti pomůžu já. Ale Lenka… Ta tě jen využívá.“

Týdny plynuly a napětí mezi mnou a Ivanem rostlo. Lenka mi volala čím dál méně – prý nechce dělat problémy. Já se cítila rozpolcená: na jedné straně loajalita k přítelkyni, na druhé strach o vlastní rodinu.

Jednoho dne přišla zpráva: Lenka je v nemocnici po pokusu o sebevraždu. Svět se mi zhroutil pod rukama.

„Kdybych jí víc pomohla… kdybych ji nenechala odejít…“ opakovala jsem si dokola.

Ivan mě objal poprvé po dlouhé době: „Nemůžeš za všechno.“

Ale já věděla své. V nemocnici jsem seděla u Lenkina lůžka a držela ji za ruku.

„Promiň…“ šeptala ona.

„Ne, promiň já…“ odpověděla jsem.

Doma bylo ticho. Ivan už se mnou nemluvil o ničem jiném než o Aničce a účtech. Přestali jsme si být blízcí.

Jednoho večera jsem seděla u okna a dívala se na déšť stékající po skle. Přemýšlela jsem: Co je správné? Měla bych dát přednost rodině před přátelstvím? Nebo je možné být věrná oběma?

Moje srdce je pořád rozpolcené. A já se ptám: Co byste udělali vy? Dá se vůbec v takové chvíli rozhodnout správně?