Mezi čtyřmi stěnami: Když vás vlastní rodiče zavrhnou

„Mami, prosím tě, jen na chvíli…“ můj hlas se třásl, když jsem stála na prahu našeho bytu v paneláku na Proseku. V ruce jsem svírala igelitku s věcmi z nemocnice, kde jsem strávila poslední tři týdny. Všechno ve mně křičelo bolestí a studem. Máma se na mě ani nepodívala, jen tiše zavřela dveře. Zůstala jsem stát na chodbě, mezi čtyřmi stěnami, které mi byly kdysi domovem.

Nikdy bych nevěřila, že tohle se může stát mně. Vždycky jsem byla ta hodná dcera, která se snažila rodičům zavděčit. Táta pracoval jako řidič tramvaje, máma byla prodavačka v Albertu. Žili jsme skromně, ale nikdy nám nic nechybělo – aspoň jsem si to myslela. Jenže pak přišla nemoc. Z ničeho nic mi začalo být špatně, ztrácela jsem vědomí, nemohla jsem jíst. Lékaři dlouho nevěděli, co mi je. Nakonec přišla diagnóza: těžká deprese a úzkostná porucha.

Když mě sanitka odvážela do Bohnic, máma brečela. Myslela jsem si, že je to proto, že o mě má strach. Ale teď vím, že se styděla. Styděla se za mě před sousedy, před rodinou, před sama sebou. Táta mi do telefonu řekl jen: „Tohle jsme si nezasloužili.“

V nemocnici jsem byla sama. Nikdo mě nenavštívil, nikdo neposlal ani pohlednici. Jen občas mi přišla SMS od sestry Jany: „Drž se.“ Ale i ona byla opatrná, jako by se bála, že moje nemoc je nakažlivá.

Po třech týdnech mě propustili domů. Tedy – domů… Stála jsem před dveřmi a doufala, že mě obejmou, že mi uvaří čaj a řeknou, že všechno bude dobré. Místo toho přišlo ticho a zamčené dveře.

„Lucie, nemůžeš tu zůstat,“ ozvalo se za dveřmi mámino šeptání. „Táta to nezvládá. Musíš si najít něco svého.“

„Ale mami… kam mám jít? Nemám kam jít!“

„Jsi dospělá,“ řekla tvrději. „Musíš to zvládnout sama.“

Zůstala jsem stát na chodbě s hlavou sklopenou. Sousedka paní Novotná prošla kolem a jen pokývla hlavou: „To je dneska mládež…“

V tu chvíli jsem pochopila, že jsem opravdu sama.

První noc jsem přespala na lavičce v parku u školy, kam jsem chodila jako malá holka. Byla zima a já měla jen tenkou bundu. Přemýšlela jsem o tom, kde se stala chyba. Proč mě rodiče zavrhli? Proč je pro ně moje nemoc horší než jakákoli jiná?

Druhý den ráno jsem šla na úřad práce. Úřednice paní Křížová byla milá, ale bezradná: „Máte nějaké příbuzné? Kamarády?“ Zavrtěla jsem hlavou. Kamarádi se rozprchli hned po tom, co se dozvěděli o mé hospitalizaci.

Dostala jsem přidělený azylový pokoj v ubytovně na okraji Prahy. Malý pokojík s kovovou postelí a špinavým oknem. Každý večer jsem poslouchala hádky z vedlejšího pokoje a snažila se usnout s pocitem, že už nikdy nebude líp.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to Jana.

„Lucko… promiň, že jsem ti nepsala víc. Máma je úplně mimo. Táta tě nechce ani vidět.“

„A ty?“ zeptala jsem se tiše.

„Já… nevím, co mám dělat. Bojím se mámy i táty…“

„A bojíš se i mě?“

Chvíli bylo ticho.

„Ne… jen nevím, jak ti pomoct.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se.

Dny plynuly jeden jako druhý. Chodila jsem na terapie do centra na Karlově náměstí, hledala práci a snažila se přežít. Jednou jsem potkala pana Dvořáka, bývalého učitele češtiny ze základky.

„Lucie? Ty jsi tady? Co se stalo?“ zeptal se překvapeně.

Vyprávěla jsem mu všechno – o nemoci, o rodičích, o samotě.

Pokroutil hlavou: „Tohle by ti neměli udělat. Rodina má držet pohromadě.“

Jeho slova mě bodla u srdce. Ale zároveň mi dala sílu.

Začala jsem psát deník. Každý večer jsem si zapisovala svoje pocity, vzpomínky na dětství – na Vánoce u babičky v Pardubicích, na letní tábory u Máchova jezera, na to, jak mě táta učil jezdit na kole.

Jednou večer jsem napsala dopis mámě:

„Mami,
vím, že jsi zklamaná. Vím, že moje nemoc je pro tebe těžká. Ale pořád jsem tvoje dcera. Potřebuju tě víc než kdy jindy.“

Odpověď nepřišla.

Začala jsem pracovat v kavárně U Tří lvů na Letné. Majitelka paní Šimková byla laskavá žena: „Každý máme svůj kříž,“ řekla mi jednou při mytí hrnků. „Nenech si vzít naději.“

Pomalu jsem si začala budovat nový život – bez rodičů, bez jejich lásky i bez jejich odsudků. Naučila jsem se spoléhat sama na sebe a hledat oporu v lidech kolem sebe – v paní Šimkové, v terapeutce Martině nebo v sousedce z ubytovny paní Hrdličkové.

Ale každý večer před spaním mě bodla otázka: Co když už nikdy nebudu mít rodinu? Co když už nikdy neucítím mámino objetí?

Možná je rodina něco víc než jen krev a příjmení… Možná je to o lidech, kteří vás podrží i tehdy, když jste na dně.

A tak se ptám vás: Co pro vás znamená rodina? Je možné odpustit těm, kteří vás zradili? Nebo je lepší začít znovu – úplně od začátku?