Mezi důvěrou a zradou: Když vlastní syn volá o pomoc

„Mami, proč mu pořád věříš? On tě jen využívá!“ Matějův hlas se mi zarývá do srdce jako nůž. Stojí přede mnou v kuchyni, ruce zaťaté v pěst, oči plné slz i vzteku. Já stojím u dřezu, v ruce hrnek od kávy, který se mi třese tak, že z něj kape na linku. Venku je tma, v bytě svítí jen slabé světlo nad stolem. Je sobota večer a Andrej zase není doma.

„Matěji, už jsme to probírali. Andrej má prostě hodně práce. V nemocnici je teď těžké období,“ snažím se mluvit klidně, ale v hlase mi zní únava. Syn se na mě dívá s pohledem, který jsem u něj neviděla od doby, co mu bylo deset a já mu zakázala jet na tábor.

„To jsou jen výmluvy! Viděl jsem ho včera večer u té nové kavárny na náměstí. Nebyl tam s kolegy, mami. Byl tam s nějakou ženskou. Smáli se spolu a drželi se za ruce!“

Zamrazí mě. Hrnek mi málem vypadne z ruky. „To není možné…“ zašeptám spíš pro sebe. Ale Matěj pokračuje: „Já ti to říkám už měsíce! Od té doby, co jste spolu, jsi pořád smutná. On tě jen tahá za nos!“

Nevím, co říct. V hlavě mi běží vzpomínky – Andrejovy pozdní příchody, jeho mobil obrácený displejem dolů, jeho úsměvy, které poslední dobou nejsou pro mě. Ale pak si vzpomenu na chvíle, kdy mě držel za ruku v nemocnici, když jsem měla strach o mámu. Na jeho trpělivost s Matějem, když jsme se stěhovali do nového bytu.

„Matěji, možná sis to špatně vyložil…“ začnu opatrně.

„Ne! Ty ho pořád omlouváš! Jako bys byla slepá!“ vykřikne syn a práskne dveřmi od svého pokoje.

Zůstanu stát sama v kuchyni. Srdce mi buší až v krku. Co když má Matěj pravdu? Co když jsem opravdu slepá? Ale co když jen žárlí? Od rozvodu s jeho otcem jsme byli vždycky jen my dva. Andrej přišel do našeho života před dvěma lety a všechno se změnilo.

Sednu si ke stolu a dívám se na telefon. Mám Andrejovi zavolat? Zeptat se ho přímo? Ale co bych řekla? „Andrej, byl jsi včera večer s nějakou ženou?“ Zní to jako výslech. A co když mi zalže?

Vzpomenu si na naši první společnou dovolenou v Krkonoších. Jak jsme se smáli u ohně, jak Matěj poprvé řekl Andrejovi „tati“. Byla jsem tehdy šťastná. Ale poslední měsíce je všechno jiné. Andrej je odtažitý, Matěj podrážděný a já… já mám pocit, že se mi život rozpadá pod rukama.

Večer přijde Andrej domů až po desáté. Slyším klíč v zámku a moje tělo se napne jako struna.

„Ahoj,“ řekne tiše a políbí mě na tvář. Voní cizím parfémem.

„Kde jsi byl?“ zeptám se přímo, aniž bych to plánovala.

Andrej se zarazí. „V práci… proč?“

„Matěj tě viděl včera večer na náměstí s nějakou ženou.“

Chvíli je ticho. Pak Andrej zavrtí hlavou: „Byl jsem s kolegyní z práce. Potřebovala pomoct s autem.“

„Drželi jste se za ruce?“ ptám se dál.

Andrej se zamračí: „Jano, tohle už přeháníš. Ty mi nevěříš?“

Nevím, co odpovědět. Cítím slzy v očích.

„Matěj je ještě dítě,“ pokračuje Andrej podrážděně. „Proč mu tak věříš? Chce nás rozdělit.“

V tu chvíli vyjde Matěj z pokoje. „Nelži jí! Já vás viděl! Smála ses na ni tak, jak ses nikdy nesmál na mámu!“

Andrej zbledne. „Matěji, to stačí! Nepleť se do věcí dospělých!“

Matěj se rozpláče a uteče zpátky do pokoje.

Sedíme s Andrejem naproti sobě u stolu. Mezi námi je ticho husté jako mlha nad Vltavou.

„Jano…“ začne Andrej tiše. „Miluju tě. Ale nemůžu žít pod neustálým podezřením.“

Dívám se na něj a nevím, jestli mu ještě věřím.

Ten večer nemůžu usnout. Slyším Matěje plakat za zdí a Andreje chodit po bytě sem a tam. Přemýšlím o všem – o svém životě po rozvodu, o tom, jak jsem chtěla být silná máma i šťastná žena. Ale teď mám pocit, že jsem selhala v obojím.

Ráno najdu na stole lístek od Andreje: „Odcházím na pár dní k sestře. Potřebuju si všechno promyslet.“

Matěj sedí u snídaně a dívá se na mě s provinilostí i úlevou.

„Mami… promiň… já jsem nechtěl…“

Pohladím ho po vlasech a poprvé po dlouhé době ho obejmu tak pevně, až cítím jeho srdce tlouct proti mému.

Dny plynou pomalu. S Matějem spolu trávíme víc času – chodíme do kina, pečeme bábovku, povídáme si dlouho do noci. Cítím, jak se mezi námi něco hojí. Ale zároveň mi chybí Andrej – jeho hlas, jeho doteky, jeho přítomnost.

Po týdnu mi přijde zpráva: „Můžeme si promluvit?“

Sejdeme se v parku pod kaštany. Andrej je unavený, ale upřímný.

„Jano… Nechci ti lhát. Ta kolegyně je pro mě důležitá kamarádka. Pomáhal jsem jí v těžké době a možná jsem překročil hranici přátelství… Ale nikdy jsem tě nepodvedl.“

Dívám se mu do očí a hledám pravdu. Chci mu věřit – ale dokážu to ještě?

Doma sedíme s Matějem u stolu a já mu říkám: „Vždycky ti budu věřit, protože jsi můj syn. Ale musím věřit i sama sobě.“

A teď tu sedím a ptám se sama sebe: Kdy poznáme, komu můžeme opravdu věřit? A kolik pravdy jsme ochotni unést?