Mezi dvěma domovy: Dopis ztracené dcery
„Jak jsi to mohla udělat?“ vyhrkla jsem, když jsem v kuchyni našla mámu, jak si v klidu míchá kávu. Ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. „Proč jsi přepsala dům na tetu Alenu? Vždyť já tu s tebou žiju, starám se o tebe, všechno jsem obětovala!“
Máma se na mě podívala přes brýle, unaveně a trochu provinile. „Terezo, já… myslela jsem, že to tak bude lepší. Alena má větší rodinu, děti…“
„A já nejsem tvoje dcera? Copak na mě nezáleží?“ hlas mi přeskočil a cítila jsem, jak se mi hroutí půda pod nohama. Vždycky jsem si myslela, že jsme s mámou tým. Táta nás opustil, když mi bylo deset. Od té doby jsme byly jen my dvě. Všechno jsem dělala pro ni – zůstala jsem doma i po škole, místo abych šla do Prahy studovat žurnalistiku, jak jsem snila. Pracovala jsem v místní knihovně a každý den po práci vařila, uklízela, chodila s mámou po doktorech.
A teď? Stačilo jedno rozhodnutí a všechno bylo pryč. Dům, ve kterém jsem vyrůstala, kde jsme spolu pekly vánoční cukroví a kde jsem si schovávala první láskyplné dopisy od Honzy z vedlejší vesnice. Všechno to teď patří tetě Aleně, která sem přijede jednou za měsíc a vždycky jen kritizuje mámin výběr záclon nebo to, že nemáme dost moderní kuchyň.
„Terezo, já vím, že jsi toho hodně obětovala… Ale Alena má děti. Myslela jsem na budoucnost,“ šeptla máma.
„A co moje budoucnost?“ vykřikla jsem zoufale. „Co když mě teta jednou vyhodí? Kam půjdu? Proč jsi mi to aspoň neřekla?“
Máma mlčela. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet jako tlukot mého srdce. Vyběhla jsem ven a nechala za sebou dveře dokořán.
Celý večer jsem bloudila po vesnici. Zastavila jsem se u rybníka, kde jsme si s mámou hrávaly na jaře s papírovými lodičkami. Teď tam bylo ticho a jen vítr mi cuchal vlasy. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč? Co jsem udělala špatně? Proč je pro mámu důležitější sestra než vlastní dcera?
Doma mě čekala tma a ticho. Máma už spala nebo aspoň předstírala. Sedla jsem si ke stolu a napsala jí dopis:
„Mami,
nevím, jestli ti to dokážu říct do očí. Bolí mě to. Bolí mě, že jsi mi nevěřila natolik, abys mi řekla pravdu. Bolí mě, že jsi rozhodla o mém životě bez mého vědomí. Vždycky jsem si myslela, že jsme rodina – jen my dvě proti světu. Teď mám pocit, že už nemám domov.
Tereza“
Druhý den ráno byla máma v kuchyni dřív než já. Dopis ležel na stole a ona měla oči zarudlé od pláče.
„Terezo… promiň,“ začala tiše. „Já se bála. Bála jsem se, že až tu nebudu, zůstaneš sama. Alena slíbila, že tě nenechá na ulici.“
„Ale proč jsi mi to neřekla? Proč jsi mi nevěřila?“
„Chtěla jsem tě chránit…“
V tu chvíli zazvonil telefon. Byla to teta Alena.
„Terezo? Slyšela jsem, že jsi rozrušená kvůli tomu domu. Ale musíš pochopit – maminka je nemocná a potřebuje klid. Já mám děti a musím myslet na jejich budoucnost.“
„A co moje budoucnost?“ zopakovala jsem otázku i jí.
„Ty jsi mladá, poradíš si,“ odpověděla suše.
Zavěsila jsem a cítila v sobě směs vzteku a bezmoci. Máma seděla naproti mně a dívala se do stolu.
„Mami… já už nevím, co dělat,“ šeptla jsem.
„Zůstaň tu se mnou… prosím,“ poprosila mě tiše.
Ale jak mám zůstat tam, kde už necítím domov? Jak mám odpustit mámě i tetě? Jak mám začít znovu?
Možná bych měla odejít do Prahy a začít nový život – konečně žít pro sebe. Ale co když tím ztratím poslední kousek rodiny?
Řekněte mi – co byste udělali vy? Dá se vůbec něco takového odpustit? Nebo je lepší odejít a začít znovu?