Mezi dvěma domovy: Jak jsem odešla a srdce zůstalo

„Tak ty nás tady prostě necháš? Slyšíš mě, Kláro?“ Matčin hlas se mi zařezával do uší jako ledová čepel. Stála jsem u dveří s kufrem v ruce, ruce se mi třásly a v krku mi hořela horká slza, kterou jsem se snažila spolknout. Vedle mě na pohovce seděl můj mladší bratr Honza, bledý, s očima upřenýma do země. Jeho astma se poslední měsíce zhoršilo a já věděla, že máma je na všechno sama. Ale já… já už nemohla dál.

„Mami, já… potřebuju to zkusit. Vždyť víš, jak dlouho jsem o tom snila. Praha je jen hodinu vlakem, můžu přijet o víkendu…“

„To není o víkendu! To je o tom, že nás opouštíš! Honza tě potřebuje! Já tě potřebuju!“

Zavřela jsem oči. V hlavě mi běžely všechny ty večery, kdy jsem seděla s Honzou u inhalátoru, kdy jsem mámě pomáhala s domácností, kdy jsme spolu plakaly nad tátovou fotkou. Ale taky všechny ty noci, kdy jsem potají snila o tom, že jednou budu žít jinak. Že budu mít svůj vlastní pokoj, svůj klid, svůj život.

Když jsem za sebou zavřela dveře bytu v paneláku na Proseku, měla jsem pocit, že mi někdo vyrval kus srdce. Ve vlaku do Holešovic jsem brečela do rukávu kabátu a snažila se nevnímat pohledy ostatních cestujících. V hlavě mi pořád zněla mámina slova: „Opouštíš nás.“

První týdny v podnájmu byly zvláštní směsicí svobody a viny. Můj nový pokoj byl malý, ale byl jenom můj. Z okna jsem viděla šedé střechy Libně a slyšela tramvaje cinkat pod okny. Večer jsem si vařila čaj a dívala se na fotky z domova. Honza mi psal krátké zprávy: „Ahoj Kláro, dneska dobrý.“ nebo „Mám nový inhalátor.“ Máma mi nepsala vůbec.

Na vysoké škole jsem se snažila zapadnout mezi ostatní. Spolužačka Petra mě jednou pozvala na pivo do hospody U Křížovníka. Smály jsme se, povídaly o profesorech a já na chvíli zapomněla na tíhu domova. Ale když jsem se v noci vracela tramvají do podnájmu, přepadl mě stesk a výčitky.

Jednou večer mi volala máma. „Honza měl záchvat. Byla jsem s ním na pohotovosti sama. Kde jsi byla?“ Její hlas byl zlomený a vyčítavý.

„Mami… promiň…“

„Promiň? To už Honzovi nepomůže! Ty jsi tady měla být!“

Po tom telefonátu jsem celou noc nespala. Přemýšlela jsem, jestli mám všechno sbalit a vrátit se domů. Ale pak jsem si vzpomněla na to, jak jsem se doma dusila já – ne astmatem jako Honza, ale pocitem, že žiju život někoho jiného.

Začala jsem jezdit domů častěji. O víkendech jsem pomáhala s úklidem, vařila pro Honzu jeho oblíbené palačinky a snažila se mámě vysvětlit, že ji mám pořád ráda. Ale mezi námi viselo ticho – jako mlha, která se nedá rozptýlit.

Jednou v neděli ráno jsme seděly s mámou u stolu a ona najednou řekla: „Víš, Kláro, já ti to asi nikdy neodpustím.“

Zamrazilo mě. „Mami… já vím, že jsem ti ublížila. Ale já už nemohla dál. Potřebovala jsem žít i svůj život.“

„A co my? My jsme tvoje rodina! Ty jsi naše dcera! Jak můžeš myslet jen na sebe?“

Cítila jsem se jako roztržená mezi dvěma světy – mezi touhou po svobodě a odpovědností za rodinu. Nikdy jsem nebyla dost dobrá pro mámu ani dost svobodná pro sebe.

Jednou večer mi Honza napsal: „Kláro, neboj se žít svůj život. Já to zvládnu.“ Bylo mu teprve patnáct a už byl dospělejší než já.

Čas plynul. Máma si našla brigádu v knihovně a Honzovi bylo lépe. Já dokončila školu a našla si práci v redakci jednoho časopisu. Ale vztah s mámou zůstal poznamenaný – jako jizva, která nikdy nezmizí.

Někdy večer sedím u okna svého bytu a přemýšlím: Měla jsem zůstat? Nebo odejít dřív? Je možné být šťastná bez pocitu viny? Co byste udělali vy na mém místě?