Mezi dvěma světy: Jak jsem ztratila tchyni i samu sebe

„Proč jsi zase nechala ty špinavé hrnky ve dřezu, Jano?“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který byl ostrý jako břitva. Stála jsem v předsíni, v ruce tašku s nákupem, a v tu chvíli jsem měla chuť otočit se na podpatku a odejít. Ale místo toho jsem jen tiše zavřela dveře a šla za paní Novotnou, mojí tchyní, která už od začátku mého manželství s Petrem byla jako stín, který mě neustále pronásledoval.

„Promiňte, měla jsem naspěch do práce,“ odpověděla jsem a snažila se znít klidně. Ale v duchu jsem si říkala, že tohle nikdy neskončí. Každý den nějaká výtka, každý den pocit, že nejsem dost dobrá pro jejího syna. Petr byl v práci dlouho do večera a já s ní zůstávala sama v malém bytě na Žižkově. Bylo mi tehdy dvacet čtyři a myslela jsem si, že láska zvládne všechno. Jenže láska nestačila na každodenní drobné války o to, jak se skládá prádlo, jak se vaří svíčková nebo jak se vychovávají děti, které jsme tehdy ještě ani neměli.

Jednou večer, když Petr přišel domů a našel mě uplakanou v ložnici, jen mě pohladil po vlasech a řekl: „Maminka to myslí dobře, víš? Jen je zvyklá na svůj pořádek.“ Ale já v tu chvíli slyšela jen to, že on stojí na její straně. A tak jsem se začala uzavírat do sebe. Každý úsměv paní Novotné mi připadal falešný, každé její gesto jako výčitka. Přestala jsem jí odpovídat na otázky, vyhýbala se společným večeřím a raději trávila čas u kamarádky Lenky nebo v práci přesčas.

Jednoho dne přišla paní Novotná s bábovkou. „Upekla jsem ti něco ke kávě,“ řekla a položila ji na stůl. Místo abych poděkovala, jen jsem zamumlala něco neurčitého a odešla do pokoje. Slyšela jsem, jak si povzdechla. Tehdy mi to bylo jedno. Dnes bych dala cokoliv za to, abych mohla vrátit čas.

Napětí mezi námi rostlo. Petr byl stále častěji pryč a já měla pocit, že se dusím. Jednou večer jsme se pohádali tak hlasitě, že nás museli slyšet i sousedé. „Proč ji pořád bráníš? Vždyť mě nenávidí!“ křičela jsem na něj. On jen mlčel a pak tiše řekl: „Možná bys mohla zkusit ji pochopit.“

Ale já nechtěla chápat. Chtěla jsem být milovaná bez podmínek, chtěla jsem domov bez napětí. Nakonec jsem sbalila kufr a odešla k Lence. Petr mi ještě volal, ale já už byla rozhodnutá.

Rozvod proběhl rychle. Paní Novotná mi poslala dopis – krátký, ale upřímný: „Mrzí mě, že jsme si nenašly cestu k sobě. Přeji ti hodně štěstí.“ Dopis jsem roztrhala a zahodila.

Roky plynuly. Vdala jsem se znovu – tentokrát za Tomáše. Jeho rodiče žili daleko a viděli jsme je jen o Vánocích. Bylo to jiné, klidnější. Ale někde uvnitř mě zůstávalo prázdné místo. Když mi jednou Tomášova maminka podala ručně pletený svetr a řekla: „Doufám, že ti bude teplo,“ rozplakala jsem se. Uvědomila jsem si, že všechno to odmítání v minulosti nebylo o paní Novotné – bylo o mně.

Začala jsem vzpomínat na všechny ty chvíle: jak mi paní Novotná nabídla pomoc s úklidem, jak mi chtěla ukázat svůj recept na bramborový salát, jak mi koupila malý dárek k narozeninám. Všechno to byly projevy lásky – jen já je tehdy neviděla.

Jednoho dne jsem šla kolem starého domu na Žižkově a zahlédla paní Novotnou na balkoně. Zastavila jsem se, ale neměla odvahu zazvonit. Co bych jí řekla? Že mě mrzí všechno to mlčení? Že bych dnes byla jinou snachou? Že bych jí chtěla poděkovat?

Doma jsem dlouho seděla u okna a přemýšlela nad tím, kolik vztahů zničíme jen proto, že nejsme ochotni ustoupit ze svých představ o dokonalosti. Kolik lásky nám unikne mezi prsty kvůli hrdosti nebo strachu?

Dnes už vím, že paní Novotná nebyla žádná zlá tchyně z vtipů – byla to žena, která přišla o synovu blízkost i o možnost mít dceru v mé osobě. A já přišla o možnost mít druhou mámu.

Možná už nikdy nenajdu odvahu jí to říct do očí. Ale aspoň to můžu napsat sem – pro všechny ostatní: Nezavírejte dveře před lidmi jen proto, že vám nerozumí hned napoprvé.

Někdy přemýšlím: Kolik vztahů by šlo zachránit, kdybychom byli ochotni přiznat si vlastní chyby? A kolik lásky nám ještě zbývá přijmout?