Mezi dvěma světy: Mám ještě navštěvovat své tchány po té pravdě?

„Lído, už zase volala tvoje tchyně. Prý máme přijít na nedělní oběd,“ ozval se Petr z kuchyně, zatímco jsem se snažila uklidit rozházené hračky po našem synovi Matějovi. V tu chvíli mi v břiše sevřelo. Ještě před měsícem bych kývla bez váhání, ale teď? Po tom, co jsem zjistila, že mi deset let lhali do očí?

Seděla jsem na gauči a v hlavě mi běžela ta scéna z minulého týdne. Byla jsem u nich doma, když jsem náhodou zaslechla rozhovor mezi tchánem Karlem a tchyní Janou. „Neměla jsi jí to říkat, Jano! Co když se to dozví Petr?“ syčel Karel. „Musela jsem! Už to dál nešlo. Lída není hloupá, všimla by si, že peníze mizí.“

V tu chvíli mi došlo, proč nám poslední rok pořád chyběly peníze na účtu. Petr tvrdil, že je to kvůli hypotéce a dražším potravinám. Ale pravda byla jiná – jeho rodiče si půjčovali peníze z našeho společného účtu bez našeho vědomí. A Petr? Ten o tom neměl ani tušení.

„Lído, co je s tebou?“ vytrhl mě z myšlenek Petrův hlas. „Nic… jen jsem unavená,“ zalhala jsem. Jak mu mám říct, že jeho vlastní rodiče nás okrádají? Vždyť pro něj byli vždycky vzorem – slušní, pracovití lidé z malého města u Hradce Králové.

Celý týden jsem přemýšlela, jestli mám Petrovi všechno říct. Každý večer jsem ležela vedle něj a sledovala jeho klidný spánek. Tolik bych mu chtěla věřit, že mě podrží, ale bála jsem se, že se obrátí proti mně. Vždyť krev není voda.

V pátek večer jsme seděli u televize a já už to nevydržela. „Petře… musím ti něco říct.“

Podíval se na mě s obavami v očích. „Co se děje?“

„Tvoji rodiče… poslední rok si půjčují peníze z našeho účtu. Bez našeho vědomí. Slyšela jsem je o tom mluvit.“

Petr zbledl. „To není možné. Táta by nikdy…“

„Petře, slyšela jsem je na vlastní uši. Prosím tě, podívej se na výpisy z účtu.“

Celou noc jsme seděli u stolu a procházeli bankovní výpisy. Bylo to tam – pravidelné převody na účet Karla Novotného. Petr mlčel, ruce se mu třásly.

Druhý den ráno jsme jeli k jeho rodičům. Matěje jsme nechali u mé sestry. Cestou v autě bylo ticho husté jako mlha nad Orlickými horami.

Když jsme vešli do jejich bytu, Jana nás přivítala s úsměvem, jako by se nic nedělo. „Dáte si kávu?“

Petr ji zarazil: „Mami, proč jste si brali peníze z našeho účtu?“

Jana zbledla a Karel se postavil: „To není tak, jak to vypadá…“

„Tak jak to je?“ zeptala jsem se já a cítila, jak se mi třesou kolena.

Karel sklopil oči: „Měli jsme dluhy. Přišli jsme o peníze v podnikání. Nechtěli jsme vás zatěžovat…“

„A proto jste nám lhali? Okrádali nás?“ vybuchl Petr.

Jana začala plakat: „Chtěli jsme to vrátit! Jen co se nám povede prodat chalupu.“

Seděli jsme tam dlouhé minuty v tichu. Cítila jsem směs vzteku, lítosti i studu. Tohle byla rodina, kterou jsem deset let považovala za svou.

Od té doby uplynul měsíc. Petr s rodiči téměř nemluví. Já se snažím fungovat kvůli Matějovi, ale každá další pozvánka na oběd je pro mě jako rána do břicha.

Dnes ráno mi přišla SMS od Jany: „Lído, prosím tě, přijďte v neděli na oběd. Chceme to napravit.“

Sedím teď u okna a dívám se na deštivé ulice Prahy. V hlavě mi běží tisíc otázek: Mám jít? Mám odpustit? Nebo mám chránit sebe a svou rodinu před další lží?

Možná je rodina opravdu to nejcennější, co máme – ale kde je hranice mezi odpuštěním a vlastní důstojností?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec taková zrada někdy skutečně odpustit?