Mohu svěřit svůj život do rukou vlastního syna?
„Mami, už jsi o tom přemýšlela?“ Petrův hlas zněl naléhavěji než obvykle. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce složené v klíně, a dívala se na šedivý svět za oknem. Listopadové ráno bylo studené a v bytě bylo ticho, které mě poslední dobou tížilo víc než kdy dřív.
„Přemýšlela,“ odpověděla jsem tiše. „Ale není to jednoduché.“
Petr si povzdechl a posadil se naproti mně. „Mami, už jsi sama. Ten byt je velký, nájem i poplatky rostou. U nás bys měla všechno – společnost, teplo, vnoučata…“
Věděla jsem, že má pravdu. Ale zároveň jsem cítila, jak se mi svírá hrdlo. Tenhle byt byl celý můj svět. Tady jsem s Karlem vychovala děti, tady jsme slavili Vánoce, tady jsem plakala, když mi umřel muž. Každý kout měl svůj příběh.
„A co když… co když si tam nebudu rozumět s Lenkou?“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem to stihla zastavit.
Petr se zamračil. „Lenka tě má ráda. Jen je poslední dobou unavená z práce a děti jsou živé… Ale bude to dobré, uvidíš.“
Vzpomněla jsem si na poslední návštěvu. Lenka byla podrážděná, děti křičely a já měla pocit, že tam překážím. Když jsem nabídla pomoc v kuchyni, Lenka jen mávla rukou: „Nech to být, mami.“
V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky i obavy. Co když prodám byt a pak zjistím, že u Petra nemám místo? Co když mě jednou požádají, abych odešla? Kam půjdu? V televizi pořád slyším o starých lidech, kteří skončili na ulici nebo v domově důchodců proti své vůli.
Druhý den mi volala sestra Jana. „Marie, neblázni! Byt je jistota. Když ho prodáš, už nikdy nebudeš mít klid. Vždyť víš, jak to chodí – dnes tě zvou, zítra tě nechtějí.“
„Ale Petr je můj syn…“
„To nic neznamená,“ skočila mi do řeči Jana. „Viděla jsem to u sousedky. Prodala byt dceři a teď ji nechce ani vidět.“
Zavěsila jsem a cítila se ještě hůř. V hlavě mi hučelo. Petr je přece jiný… nebo ne?
O týden později přišel Petr znovu. Tentokrát přivedl i Lenu a děti. Malý Tomáš hned běžel do mého pokoje hledat autíčka, která tu měl schovaná od minulé návštěvy. Lenka si sedla ke mně do kuchyně a začala: „Marie, víme, že je to pro vás těžké. Ale my bychom vám chtěli pomoct. Doma byste nebyla sama…“
Snažila jsem se usmát. „Děkuju, Lenko. Jen… mám strach.“
Lenka se na mě podívala trochu jinak než obvykle – možná poprvé opravdu soucitně. „Já vím. Ale my vás nechceme připravit o domov. Chceme být rodina.“
Petr mezitím listoval papíry od realitky. „Byt má hodnotu skoro čtyři miliony,“ řekl tiše. „Mohli bychom splatit hypotéku a ještě by nám něco zbylo na rekonstrukci pokoje pro tebe.“
Najednou mi došlo, že nejde jen o mě – jde i o ně. O jejich dluhy, o jejich sny.
Večer jsem seděla u stolu a dívala se na staré fotografie – Karel s dětmi na chalupě, já s Petrem na maturitním plese… Tolik let života v těch zdech.
Začala jsem psát dopis Karlovi – jako bych mu mohla všechno říct:
„Kdybys tu byl, poradil bys mi? Mám dát všechno do rukou našeho syna? Nebo mám zůstat sama ve starém bytě a čekat na konec?“
Další dny byly plné rozhovorů s právníkem i s Janou. Právník mi radil: „Pokud prodáte byt, trvejte na věcném břemeni dožití. Jinak nemáte žádnou jistotu.“
Petr byl zklamaný: „Nevěříš mi? Jsem tvůj syn!“
„Věřím,“ odpověděla jsem tiše. „Ale bojím se.“
Jednou večer přišla Lenka sama. Seděla naproti mně a dlouho mlčela.
„Marie… vím, že se bojíte. Já bych taky měla strach. Ale Petr vás má rád a já… já nechci, abyste byla sama.“
Podívala jsem se jí do očí a poprvé ucítila opravdovou blízkost.
Nakonec jsme s Petrem podepsali smlouvu – prodala jsem byt s věcným břemenem dožití a přestěhovala se k nim.
Začátky byly těžké – zvykat si na nový režim, na dětský křik i na Lenkiny zvyky v kuchyni. Někdy jsem měla pocit, že tu opravdu nemám místo. Jindy mě Tomáš objal kolem krku a šeptal: „Babičko, mám tě rád.“
Občas si večer sednu k oknu v novém pokoji a dívám se na světla města.
Ptám se sama sebe: Udělala jsem správně? Je lepší riskovat ztrátu jistoty kvůli rodině? Nebo je samota větší hrozba než nejistota?
Co byste udělali vy na mém místě?