Moje jméno bylo vymazáno: Příběh zrady v rodině Novotných

„To nemyslíš vážně, mami! Jak jsi mohla?“ křičela jsem tehdy v kuchyni našeho bytu na Vinohradech. Bylo mi třicet šest, měla jsem za sebou rozvod a dvě děti, které jsem vychovávala sama. Moje matka, paní Novotná, seděla u stolu s kamenou tváří a v ruce svírala šálek kávy. Moje mladší sestra Klára stála opodál a dívala se do země. Ten den jsem poprvé pocítila, že v naší rodině něco není v pořádku.

Všechno začalo nenápadně. Po smrti otce jsme s mámou a Klárou zůstaly samy. Já jsem se snažila pomáhat, jak to šlo – jezdila jsem za mámou na chalupu do Sázavy, opravovala plot, sekala trávu, starala se o ni, když byla nemocná. Klára byla vždycky ta mladší, rozmazlenější, která se objevila jen na svátky nebo když potřebovala peníze. Přesto jsem nikdy nepochybovala, že jsme rodina a že máma nás má ráda obě stejně.

Když máma onemocněla rakovinou, byla jsem to já, kdo s ní jezdil po doktorech, kdo jí vařil polévky a utíral slzy zoufalství. Klára přijela jednou za měsíc s kyticí a rychle zase zmizela do svého světa – do bytu v Karlíně a mezi své přátele. Máma mi ale nikdy nic nevyčítala. Naopak – často mi děkovala a říkala: „Jsi moje opora, Hanko.“

Po její smrti jsem byla přesvědčená, že všechno bude spravedlivé. Že chalupa i byt na Vinohradech budou rozděleny mezi mě a Kláru. Když ale přišel notář a přečetl závěť, málem jsem omdlela. „Veškerý majetek odkazuji své mladší dceři Kláře Novotné,“ stálo tam černé na bílém. Já – Hanka Novotná – jsem nebyla zmíněná ani jedním slovem.

„To musí být omyl,“ šeptala jsem notářovi. Ten jen pokrčil rameny a podal mi papíry k podpisu. Klára se na mě ani nepodívala. Po pohřbu zmizela a nebrala mi telefon.

Začaly týdny plné bezesných nocí. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Proč mě máma vymazala ze svého života? Proč všechno odkázala Kláře? Vzpomínala jsem na naše rozhovory, na společné chvíle u krbu na chalupě, na to, jak mě držela za ruku, když mi bylo nejhůř.

Jednoho dne jsem se rozhodla zajít za Klárou do Karlína. Otevřela mi ve dveřích s výrazem viny ve tváři. „Kláro, proč? Co jsi mámě řekla? Co se stalo?“ ptala jsem se zoufale.

Klára se rozplakala. „Já… já nevím! Máma mi řekla jenom to, že ty už máš svůj život a že já bych bez její pomoci byla ztracená. Prý jsi silná a zvládneš všechno sama.“

„To je nesmysl!“ vykřikla jsem. „Vždyť víš, jak těžké to mám! Vždyť víš, že jsem jí pomáhala nejvíc!“

Klára jen mlčela a slzy jí tekly po tváři. „Já si to nezasloužím,“ šeptala.

Začaly mezi námi hádky. Volaly jsme si, psaly si dlouhé zprávy plné výčitek a bolesti. Máminy kamarádky mi říkaly: „Hanko, tvoje máma tě měla ráda, ale někdy rodiče dělají rozhodnutí, která nedávají smysl.“

Ale já jsem nemohla najít klid. Každý den jsem chodila kolem bytu na Vinohradech a dívala se do oken, kde teď žila Klára. Chalupa v Sázavě zarůstala plevelem – Klára tam nejezdila a já tam nesměla.

Začala jsem uvažovat o soudní cestě. Ale právník mi řekl: „Pokud je závěť platná a nebyla napsaná pod nátlakem nebo v době duševní nepříčetnosti, moc šancí nemáte.“

Moje děti se mě ptaly: „Mami, proč nám babička nic nenechala?“ A já nevěděla, co odpovědět.

Jednou v noci jsem seděla u stolu s hrnkem čaje a dívala se na staré fotografie – máma s tátou na chalupě, já s Klárou jako malé holky v zahradě plné jabloní. Slzy mi tekly po tváři a v hlavě mi zněla jediná otázka: Proč?

Začala jsem psát dopis mámě – dopis, který už nikdy nepošlu:

„Mami, proč jsi mě vymazala ze svého života? Co jsem udělala špatně? Byla jsem ti opravdu tak cizí? Nebo jsi věřila, že silní lidé si nezaslouží pomoc? Bolí to víc než cokoli jiného.“

Čas plynul a bolest trochu otupěla. S Klárou jsme spolu několik měsíců nemluvily. Nakonec mi jednoho dne zavolala: „Hanko, pojďme to zkusit napravit. Nechci tě ztratit.“

Sešly jsme se v kavárně na Letné. Bylo to poprvé od pohřbu, co jsme spolu dokázaly mluvit bez hádek. Klára mi nabídla polovinu peněz z prodeje chalupy. „Není to spravedlivé,“ řekla tiše. „Ale aspoň něco můžu udělat.“

Přijala jsem to – ne kvůli penězům, ale kvůli tomu gestu smíření.

Dnes už vím, že rodina není jen o dědictví nebo majetku. Je to o vztazích a o tom, co jsme ochotni odpustit.

Ale někdy si stále kladu otázku: Proč rodiče dělají rozhodnutí, která jejich děti navždy rozdělí? A je možné někdy úplně odpustit?