Můj dům, moje srdce: Když snacha chce převzít můj domov

„Tohle je už vážně neúnosné, mami,“ slyším Janin hlas, když ráno vcházím do kuchyně. Její tón je ostrý jako nůž. „Nemůžeme tu s Tomášem pořád bydlet v tom malém bytě, když tady máš celý dům jen pro sebe.“

Zastavím se u okna a dívám se ven na zahradu, kde ještě před rokem sedával můj muž Petr. Vždycky říkal, že tenhle dům je naše kotva, místo, kde budeme spolu stárnout. Ale teď jsem tu sama. A Jana, moje snacha, mi dává jasně najevo, že už tu pro mě místo není.

„Jano, tohle je můj domov,“ odpovídám tiše, ale pevně. „Tady jsme s Petrem prožili celý život. Každý kout má svůj příběh.“

Tomáš stojí mezi námi a vypadá rozpačitě. „Mami, chápeš přece, že máme s Janou dvě děti a potřebujeme víc prostoru. Ty by sis mohla najít něco menšího, třeba byt v centru. Byla bys blíž lidem, obchodům…“

Zabolí mě to. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží pohromadě. Že když Petr odešel, aspoň Tomáš se mnou zůstane v kontaktu. Ale teď mám pocit, že jsem přítěž.

Sednu si ke stolu a pohladím rukou starý ubrus, který jsem kdysi vyšívala. „A co když nechci odejít? Co když potřebuju být tady?“

Jana protočí oči. „Marie, buď rozumná. Dům je velký, náklady vysoké. Stejně už nezvládáš zahradu ani úklid. My bychom ti pomohli – kdybys nám ho přenechala.“

Cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Vzpomínám na všechny ty roky – jak jsme s Petrem sázel jabloně, jak jsme opravovali střechu po vichřici, jak jsme slavili Vánoce s Tomášem u krbu. Tenhle dům není jenom stavba z cihel a malty. Je to moje paměť.

„A co kdybychom to udělali takhle,“ navrhuje Tomáš opatrně. „Ty bys šla do domova pro seniory v Novém Městě. Je tam hezky, mají tam zahradu a společnost. My bychom se sem nastěhovali a postarali se o všechno.“

„Domov pro seniory?“ zopakuji nevěřícně. „To myslíš vážně? Jsem snad už jen stará věc na odpis?“

Tomáš sklopí oči. „Mami, nechci ti ublížit…“

Jana ho přeruší: „Ale musíš pochopit realitu! Dům potřebuje mladé lidi. Ty si zasloužíš klid.“

V tu chvíli mám chuť křičet. Ale místo toho vstanu a jdu ven na zahradu. Sednu si na lavičku pod starou třešeň a rozpláču se.

Vzpomínám na Petrovův smích, na jeho ruce plné hlíny, když sázel růže pro mě k narozeninám. Vzpomínám na Tomáše jako malého kluka, jak běhal bosý po trávníku a smál se na celé kolo.

Teď je všechno jinak.

Večer mi volá sestra Alena. „Maruško, co se děje? Slyšela jsem od sousedky, že u vás bylo dusno.“

Vyprávím jí všechno – o Janiných narážkách, o Tomášově návrhu na domov důchodců.

Alena mlčí a pak řekne: „Nesmíš jim to dovolit. Ten dům je tvůj život. Jestli odejdeš, ztratíš všechno.“

Ale co když už jsem to ztratila? Co když už nemám sílu bojovat?

Další den přijde Tomáš s Janou znovu. Tentokrát mají připravenou smlouvu o převodu domu.

„Mami,“ říká Tomáš tiše, „jen podepiš a budeš mít klid.“

Podívám se mu do očí a vidím v nich únavu i stud.

„Tomáši,“ řeknu rozechvěle, „pamatuješ si ještě na to, jak jsi mi slíbil, že mě nikdy neopustíš? Že rodina je nejdůležitější?“

Tomáš mlčí.

Jana netrpělivě podává pero: „Marie, buď rozumná.“

Zvednu hlavu: „Ne! Tenhle dům je všechno, co mi zbylo. Pokud vás zajímá jen majetek, pak jste zapomněli na to nejdůležitější – na lásku a úctu.“

Jana uraženě odejde do auta. Tomáš stojí ve dveřích a chvíli váhá.

„Mami… já nevím…“ zašeptá.

„Běž za ní,“ řeknu unaveně.

Zůstanu sama v tichu starého domu. Dívám se na fotografie na stěně – svatba s Petrem, Tomášovy první krůčky…

Večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala jsem dobře? Nebo jsem jen tvrdohlavá stará žena? Má dnes vůbec rodina ještě nějakou hodnotu? Co byste udělali vy na mém místě?