Na prahu šedesátky: Milostný román, který mi obrátil život naruby

„Jak jsi mohla?“ slyším v hlavě hlas své dcery Kláry, i když jsem jí to ještě neřekla. Sedím na lavičce v parku, ruce se mi třesou a srdce buší jako o závod. Je listopad, listí šustí pod nohama a já mám pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama. Včera večer jsem se vrátila domů později než obvykle. Josef, můj manžel, seděl u televize a ani nezvedl oči od zpráv. „Byla jsi u Aleny?“ zeptal se bez zájmu. Přikývla jsem. Lhala jsem mu do očí. Nebyla jsem u Aleny. Byla jsem s Petrem.

Petr… Nikdy bych nevěřila, že se mi v šedesáti letech něco takového stane. Celý život jsem byla vzorná manželka, matka dvou dětí, babička dvou vnoučat. Pracovala jsem jako učitelka češtiny na základní škole v našem malém městě u Hradce Králové. Všichni mě znali jako tu spolehlivou, klidnou paní Novotnou. Jenže pak přišel Petr – nový správce školy, o deset let mladší, rozvedený, s jiskrou v oku a smyslem pro humor, který mě rozesmál i ve dnech, kdy jsem si myslela, že už se smát neumím.

Začalo to nenápadně. Pomáhal mi s počítačem, nosil mi kávu do sborovny, občas mě doprovodil domů. Povídali jsme si o knihách, o filmech, o životě. Najednou jsem se přistihla, že se těším do práce jen proto, abych ho viděla. A pak přišel ten večer na školním plese. Tancovali jsme spolu valčík a já měla pocit, že se vznáším. Když mě doprovodil domů, políbil mě na tvář a já cítila, jak se mi podlomila kolena. Od té doby už nic nebylo jako dřív.

Začali jsme se scházet tajně. Nejprve jen na kávu po práci, pak na procházky do lesa za městem. Jednou jsme skončili u něj doma – a já poprvé po třiceti letech zažila pocit, že jsem opravdu ŽIVÁ. Smála jsem se, plakala jsem, milovala jsem se s ním a připadala si jako mladá holka. Jenže pak přišla realita.

Doma na mě čekal Josef. Posledních pár let jsme spolu žili spíš jako spolubydlící než jako manželé. On měl svůj svět – zahrádku, televizi, pivo s kamarády v hospodě. Já měla svou práci a rodinu. Děti už dávno odešly z domu a vnoučata vídáme jen o víkendech. Náš vztah byl klidný, bez hádek i bez vášně. Myslela jsem si, že je to normální – po tolika letech manželství přece nemůže být všechno jako na začátku.

Jenže teď mám pocit, že žiju dvojí život. Každé ráno vstávám s výčitkami svědomí a večer usínám s pocitem viny. Když se dívám na Josefa, je mi ho líto – vždyť on za nic nemůže! A přesto ho podvádím. Když přijde Klára na návštěvu a ptá se mě: „Mami, jsi v pořádku? Jsi nějaká jiná…“ – mám chuť jí všechno říct a zároveň utéct někam daleko.

Jednou večer jsme seděli s Petrem u něj doma a on mi řekl: „Marie, proč to tajíme? Proč spolu prostě nezačneme žít? Mám tě rád…“ Dívala jsem se na něj a cítila jsem strach. Strach z toho, co by tomu řekli ostatní – moje děti, moje vnoučata, sousedky z paneláku… Co by tomu řekla moje maminka, kdyby ještě žila? Vždyť rozvod v našem věku je skoro ostuda!

Petr mě objal a šeptal: „Máš právo být šťastná…“ Ale já nevím, jestli mám právo zničit všechno kvůli vlastnímu štěstí.

Doma jsem pak dlouho seděla v kuchyni a dívala se na staré fotografie – svatba s Josefem v roce 1982, první Vánoce s Klárou a Tomášem, dovolená v Krkonoších… Tolik vzpomínek! Tolik let společného života! Můžu to všechno zahodit kvůli jedné lásce?

Druhý den ráno jsem potkala sousedku paní Dvořákovou na chodbě. „Paní Novotná, vy nějak záříte! Co je nového?“ usmála se na mě spiklenecky. Málem jsem se rozbrečela.

Večer přišla Klára s malým Matýskem na návštěvu. Seděli jsme u stolu a ona najednou řekla: „Mami, ty jsi poslední dobou taková jiná… Nejsi nemocná?“ Podívala jsem se jí do očí a měla chuť jí všechno říct – o Petrově úsměvu, o tom pocitu štěstí i o té strašné vině. Ale místo toho jsem jen pohladila Matýska po vlasech a řekla: „Neboj se o mě…“

Někdy mám pocit, že bych měla všechno říct nahlas – Josefovi i dětem. Ale bojím se jejich reakce. Bojím se odsouzení. Bojím se toho ticha u rodinného stolu.

Jednou večer jsme s Josefem seděli u televize a on najednou vypnul zvuk a řekl: „Marie… Jsi šťastná?“ Bylo to poprvé po letech, co se mě na to zeptal. Dívala jsem se na něj – na jeho unavené oči, na ruce ztvrdlé od práce na zahradě – a nevěděla jsem co říct.

„Nevím,“ zašeptala jsem.

A teď tu sedím v parku a přemýšlím: Mám právo chtít ještě něco víc? Mám právo rozbít rodinu kvůli vlastnímu štěstí? Nebo bych měla zůstat a dál žít svůj klidný život bez vášně?

Co byste udělali vy na mém místě? Je někdy pozdě začít znovu?