Náhodné setkání po deseti letech: Ztracené štěstí mezi stíny minulosti

„Proč jsi mi to udělal?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si stihla rozmyslet, jestli vůbec chci slyšet odpověď. Petr stál přede mnou na peróně brněnského hlavního nádraží, v ruce kelímek s kávou, a jeho oči se na okamžik rozšířily překvapením. Bylo to přesně deset let od chvíle, kdy jsem ho naposledy viděla – tehdy odcházel z našeho bytu s kufrem v jedné ruce a mobilem v druhé, zatímco já seděla na podlaze kuchyně a snažila se popadnout dech mezi vzlyky.

„Eliško… já…“ začal, ale hlas se mu zlomil. V tu chvíli se kolem nás prohnal vlak a na chvíli nás oba pohltil hluk a chaos. Bylo to skoro symbolické – stejně jako tehdy, když do našeho života vtrhla jeho nevěra a všechno rozmetala na kusy.

Pamatuju si to jako dnes. Petr začal chodit domů pozdě, vymlouval se na práci v advokátní kanceláři, ale já cítila, že něco není v pořádku. Večeře zůstávaly nedotčené, jeho polibky byly chladné a pohledy prázdné. Když jsem se ptala, vždycky jen mávl rukou: „Eliško, mám toho teď moc. Prosím tě, nech to být.“ Ale ženská intuice je neúprosná. Jednoho večera jsem našla v jeho kapse účtenku z restaurace v centru – večeře pro dva. A pak už to šlo rychle. Přiznal se. Prý to byla chyba, prý mě miluje, prý to nic neznamenalo. Ale pro mě to znamenalo všechno.

Moje máma mi tehdy říkala: „Eliško, každý dělá chyby. Dej mu šanci.“ Ale já už nemohla. Každý jeho dotek mi připomínal tu druhou ženu – Janu z jeho práce, kterou jsem znala jen z vyprávění. Najednou byla všude mezi námi. Petr se snažil – nosil květiny, plánoval víkendy na chatě u Svitavy, ale já už nedokázala zapomenout. Každý večer jsem usínala s pocitem zrady a ráno vstávala s prázdnotou v hrudi.

Rozvod byl rychlý. Petr se odstěhoval do podnájmu na Lesné a já zůstala sama v našem bytě plném vzpomínek. První týdny byly nejhorší – ticho bylo ohlušující a každý kout připomínal společné chvíle. Moje sestra Klára mě tahala ven do kaváren a na výlety, ale já měla pocit, že už nikdy nebudu schopná někomu věřit.

Roky plynuly. Naučila jsem se žít sama – našla jsem si novou práci v knihovně, začala chodit na jógu a poznala pár nových přátel. Ale vztahům jsem se vyhýbala obloukem. Když mi bylo třicet pět, maminka mi jednou při nedělním obědě řekla: „Eliško, život ti utíká mezi prsty.“ Jenže já měla pocit, že už jsem všechno podstatné prožila a ztratila.

A teď tu stojím na nádraží tváří v tvář Petrovi a všechno je zpátky – bolest, vztek i ta stará láska, která kdysi byla tak silná. „Promiň,“ zašeptal Petr a sklopil oči. „Nikdy jsem ti nechtěl ublížit.“

„Ale ublížil jsi,“ odpověděla jsem tiše. „A nejen mně. Zničil jsi všechno dobré mezi námi.“

Chvíli jsme stáli mlčky. Lidé kolem nás spěchali za svými životy a já měla pocit, že čas se zastavil jen pro nás dva.

„Víš,“ pokračoval Petr po chvíli, „myslel jsem si, že když budu s Janou šťastnější… Ale nebyl jsem. Všechno bylo jen iluze.“

Zasmála jsem se hořce: „To jsi zjistil brzo.“

„Jana odešla po roce,“ přiznal Petr tiše. „A já… já jsem od té doby sám.“

Cítila jsem směs lítosti a zadostiučinění. Chtěla jsem mu říct, že mi je to jedno, ale nebyla by to pravda. Část mě pořád chtěla slyšet omluvu, vysvětlení – něco, co by dalo smysl té bolesti.

„A co ty?“ zeptal se opatrně.

„Žiju,“ odpověděla jsem prostě. „Naučila jsem se být sama sebou.“

V tu chvíli přijel můj vlak do Prahy. Podívala jsem se na Petra naposledy – byl starší, unavenější, ale pořád to byl ten muž, kterého jsem kdysi milovala celým srdcem.

„Možná jsme oba zaplatili za svoje chyby,“ řekla jsem nakonec.

Petr přikývl a v očích se mu zaleskly slzy.

Nastoupila jsem do vlaku a dívala se z okna na jeho postavu mizící v davu. Hlavou mi vířily otázky: Proč lidé ničí to nejcennější, co mají? Dá se někdy opravdu odpustit? A co byste udělali vy na mém místě?