Návrat domů: Mezi láskou a rodinou

„A proč jsi vlastně přijela?“ ozvalo se z chodby, sotva jsem položila kufr na dlažbu. Hlas mé dcery Kláry byl ostrý jako břitva. Stála tam, ruce zkřížené na prsou, oči plné výčitek. V tu chvíli jsem si připadala jako vetřelec ve vlastním domě.

„Kláro, já… chtěla jsem tě vidět. A taky…“ zarazila jsem se, protože jsem nevěděla, jak pokračovat. Chtěla jsem říct, že jsem přijela domů, ale najednou jsem si nebyla jistá, kde vlastně doma je. U Karla? Tady? Nebo někde mezi tím?

Klára protočila oči. „No jasně. A co Karel? Už tě omrzel?“ Její slova mě bodla do srdce. Karel byl můj snoubenec už tři roky. Muž, kterého jsem potkala až po padesátce, když už jsem si myslela, že na lásku nemám nárok. Ale Klára ho nikdy nepřijala. Prý jí připomíná tátu – a toho mi nikdy neodpustila.

„Neomrzel,“ odpověděla jsem tiše. „Ale chtěla jsem být zase chvíli s tebou.“

Klára se ušklíbla a zmizela v pokoji. Zůstala jsem stát v předsíni a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Vždycky jsem si myslela, že když budu mít domov, muže a trochu peněz na účtu, budu šťastná. Ale štěstí je jako voda – čím víc ho chceš udržet v dlaních, tím rychleji ti proteče mezi prsty.

Večer jsem seděla v kuchyni a poslouchala ticho bytu. Klára byla zavřená ve svém pokoji a já přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme byly jen my dvě – po rozvodu s jejím otcem jsme spolu zvládly tolik věcí! Ale pak přišel Karel a všechno se změnilo.

„Mami?“ ozvalo se najednou ode dveří. Klára stála ve stínu, v ruce hrnek s čajem. „Proč jsi vlastně nikdy nechtěla být sama? Proč pořád potřebuješ někoho vedle sebe?“

Ta otázka mě zaskočila. „Já… nevím. Asi mám strach ze samoty.“

Klára si povzdechla. „A co já? Já jsem ti nestačila?“

Tohle byla rána pod pás. „To není pravda! Ty jsi pro mě vždycky byla vším.“

„Ale teď už nejsem,“ řekla tiše a odešla zpátky do svého pokoje.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela o svém životě. Proč je pro mě tak těžké najít štěstí? Proč musím pořád něco dokazovat – sobě, Kláře, světu? Vždyť mám všechno: domov, Karla, trochu úspor… Ale stejně mám pocit, že mi něco chybí.

Ráno jsem se rozhodla zajít na procházku do parku podél Vltavy. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu. Sedla jsem si na lavičku a pozorovala mladé maminky s dětmi, staré páry držící se za ruce i osamělé postavy s knihou v ruce. Každý z nich měl svůj příběh – stejně jako já.

Najednou mi zazvonil telefon. Karel.

„Jano? Jsi v pořádku?“ jeho hlas zněl ustaraně.

„Ano, jen… potřebovala jsem být chvíli sama.“

„Chybíš mi,“ řekl tiše.

Usmála jsem se do telefonu. „I ty mně.“

Když jsem se vrátila domů, Klára seděla u stolu a snídala.

„Mami… promiň za včera,“ řekla najednou.

Přisedla jsem si k ní. „To já bych se měla omluvit. Asi jsem tě moc zatížila svými vztahy.“

Klára pokrčila rameny. „Jen… mám strach, že tě zase někdo zklame.“

Chytila jsem ji za ruku. „Každý máme právo na štěstí, Klárko. I ty, i já.“

Chvíli jsme mlčely.

„A vezmeš si ho?“ zeptala se najednou.

Zamyslela jsem se. „Nevím. Možná ano… možná ne. Ale chci být šťastná – a chci, abys byla šťastná i ty.“

Klára se usmála poprvé po dlouhé době.

Ten den jsme spolu šly na oběd do malé hospůdky na rohu ulice. Povídaly jsme si o všem možném – o práci, o Karlovi, o životě. Najednou mi došlo, že štěstí není o tom mít všechno dokonalé. Je to o tom přijmout i ty nedokonalosti – v sobě i v druhých.

Večer mi Karel napsal zprávu: „Miluju tě takovou, jaká jsi.“

Seděla jsem u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom všem úsilí, které jsem musela vynaložit – kvůli lásce, kvůli rodině, kvůli sobě samé.

Proč je pro některé z nás tak těžké najít štěstí? Je to proto, že pořád hledáme něco víc? Nebo proto, že neumíme přijmout to, co máme?