Nečekaný zeť: Cesta k přijetí v české rodině

„Tohle nikdy neschválím, Lucie! S takovým člověkem nemůžeš být šťastná!“ hlas paní Novotné se nesl kuchyní, zatímco já stál na chodbě a slyšel každé její slovo. Srdce mi bušilo až v krku. Věděl jsem, že mě nemá ráda – pro ni jsem byl jen další řidič kamionu, co večery prosedí u počítače a nikdy nic nedokáže. Ale Lucie mě držela za ruku a šeptala: „Neboj, Ondro, zvládneme to.“

Poprvé jsem Lucii potkal na benzínce u Humpolce. Byla tam s kamarádkou, smála se a já si říkal, že takový smích už jsem dlouho neslyšel. Pozvala mě na kávu a já byl ztracený. Jenže když mě poprvé přivedla domů, její matka – paní Novotná – si mě změřila pohledem, jako bych byl špína na jejím koberci.

„A co děláte, Ondřeji?“ zeptala se s ledovým klidem.

„Jezdím s kamionem. Vozím zboží po celé Evropě.“

„Aha,“ odvětila a její pohled říkal všechno. Pro ni to nebyla práce, kterou by mohl dělat někdo, kdo si zaslouží její dceru.

Od té doby jsem byl vždycky jen „ten kamioňák“. Když jsem přišel na rodinnou oslavu, seděl jsem v koutě a poslouchal, jak se baví o dovolených v Chorvatsku, o nových autech a hypotékách. Já měl starý Passat a místo dovolené jsem spal v kabině kamionu někde u Lyonu.

Lucie se mě snažila bránit. „Mami, Ondra je hodný člověk. Starostlivý, pracovitý…“

„Ale nemá ambice! Chceš celý život čekat, až se vrátí z cesty? A co děti? Jak je bude vychovávat?“

Tyhle hádky byly na denním pořádku. Lucie kvůli tomu brečela, já měl chuť všechno vzdát. Ale miloval jsem ji. A ona milovala mě.

Jednou večer jsme seděli u nás v bytě na Žižkově. Lucie byla tichá, oči měla červené od pláče.

„Ondro, já už nevím… Máma mi dnes řekla, že jestli s tebou zůstanu, tak mě vydědí.“

Polkl jsem naprázdno. „Chceš ode mě odejít?“

Zavrtěla hlavou. „Nechci. Ale bolí mě to.“

Objal jsem ji a slíbil jí, že to spolu zvládneme.

Pak přišel zlom. Jednoho dne mi volal Lucčin otec – pan Novotný. Nikdy jsme spolu moc nemluvili.

„Ondřeji, potřebuju pomoct. Mám problém s autem, prý jste šikovný…“

Přijel jsem k nim domů a dvě hodiny jsme se v garáži hrabali ve starém Favoritu. Poprvé jsme spolu mluvili jako dva chlapi. Vyprávěl mi o svých cestách po republice za socialismu, já mu povídal o nočních přejezdech přes Alpy.

Když jsme skončili, podal mi ruku. „Díky, Ondřeji.“

Od té doby byl pan Novotný jiný. Pozval mě na pivo do hospody U Tří růží. Seděli jsme tam do noci a smáli se historkám z cest.

Ale paní Novotná zůstávala neoblomná. Jednou večer přišla Lucie domů úplně rozhozená.

„Máma měla infarkt,“ řekla tiše.

V tu chvíli šlo všechno stranou. Seděli jsme v čekárně nemocnice Motol a čekali na zprávy od lékařů. Pan Novotný byl zlomený, Lucie plakala a já… já najednou cítil, že na tom všem záleží mnohem míň než na tom, aby byla rodina pohromadě.

Když paní Novotnou pustili domů, byl jsem to já, kdo jí vozil léky z lékárny a vařil polévky podle receptů její babičky. Nejdřív se mnou skoro nemluvila.

Jednou ráno jsem jí nesl snídani do postele. Podívala se na mě dlouhým pohledem.

„Proč to děláte?“ zeptala se tiše.

„Protože mám rád vaši dceru. A protože jste její máma.“

Zavřela oči a poprvé za celou dobu mi poděkovala.

Od té chvíle se něco změnilo. Začala se mnou mluvit o Lucii jako o dítěti – vyprávěla mi historky z jejího dětství, ukazovala fotky z dovolených na Mácháči. Najednou jsem nebyl jen „ten kamioňák“. Byl jsem Ondřej – muž její dcery.

Když jsme s Lucií oznámili, že čekáme dítě, paní Novotná nás objala oba dva a rozplakala se.

Dnes už je všechno jinak. Jezdíme k Novotným na nedělní obědy, pan Novotný mi říká „synku“ a paní Novotná peče bábovku podle mého oblíbeného receptu.

Někdy si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Proč je pro některé lidi tak těžké přijmout někoho jen proto, že je jiný? A kolik lásky a času musíme obětovat, abychom si zasloužili být součástí rodiny?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že bych měl bojovat dál – nebo to měl vzdát už dávno?