„Nejezdi domů, Aleno” – příběh zrady, rodiny a odvahy

„Nejezdi domů, Aleno. Prosím tě, nejezdi.”

Ta zpráva mi přišla v noci, když jsem po dvanáctihodinové směně v německé nemocnici seděla na posteli v malém podnájmu v Drážďanech. Byla od mé dcery Kláry. Ruce se mi třásly, když jsem četla její slova znovu a znovu. V hlavě mi hučelo. Proč bych neměla jet domů? Vždyť jsem se na ten víkend těšila celé měsíce. Měla jsem konečně vidět Kláru, obejmout ji, cítit její vůni. A Petra…

Petra. Mého muže. Muže, kterého jsem milovala víc než sebe samu. Muže, kvůli kterému jsem odjela za hranice, abychom měli na hypotéku, na Klářinu školu, na lepší život. A teď mi dcera píše, abych nejezdila domů.

Zavolala jsem jí okamžitě. Zvedla to až po třetím zazvonění.

„Mami?”

„Kláro, co se děje? Proč bych neměla přijet?”

Na druhém konci bylo ticho. Slyšela jsem její dech, jak se snaží nebrečet.

„Táta… táta není sám,” zašeptala nakonec.

V tu chvíli se mi svět rozpadl. Všechno, co jsem roky budovala, všechny ty oběti, noční směny, samota, bolest z odloučení… všechno to bylo k ničemu. Petr měl jinou.

„Kdo to je?” vydechla jsem.

„Jana. Ta nová účetní z jeho práce. Už je to delší dobu…”

Zavřela jsem oči a snažila se nevykřiknout. Jana. Znala jsem ji z firemních večírků. Vždycky se smála jeho vtipům víc než ostatní.

„A ty? Jak se máš?” zeptala jsem se tiše.

„Mami… já nevím. Táta říká, že tě pořád miluje. Ale já mu nevěřím.”

Cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy. „Kláro, přijedu domů. Musíme si promluvit.”

„Nejezdi… prosím. Táta tě nechce vidět.”

Zavěsila.

Seděla jsem tam dlouho do noci a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Kdy jsme se s Petrem začali míjet? Bylo to už tehdy, když jsem poprvé odjela do Německa? Nebo když jsme si přestali psát každý den? Nebo když mi začal říkat, že už to zvládne sám?

Druhý den ráno mi přišel e-mail od Petra.

„Aleno,

vím, že jsi všechno dělala pro nás. Ale já už nemůžu dál žít ve lži. Prosím tě o jedno – přijď na poslední rozloučení. Potřebuju ti něco říct do očí.

Petr.”

Poslední rozloučení? Co tím myslí? Chce mě opustit? Nebo je nemocný?

Celý den jsem byla jako tělo bez duše. V práci jsem dělala chyby, sestra Jana se mě ptala, jestli jsem v pořádku. Jenže jak jí vysvětlit, že se mi právě rozpadl život?

Večer jsem seděla v autobuse směr Praha. Cesta byla nekonečná. Hlavou mi běžely vzpomínky – první rande s Petrem u Vltavy, naše svatba na Staroměstské radnici, Klářin první den ve škole… A pak ty roky odloučení.

Když jsem dorazila domů do našeho paneláku na Jižním Městě, bylo už po půlnoci. Klára mi otevřela dveře potichu.

„Mami…”

Objala mě tak silně, až mě to zabolelo.

„Kde je táta?”

„V ložnici. Čeká na tebe.”

Šla jsem tam s těžkým srdcem. Petr seděl na posteli a díval se do země.

„Ahoj,” řekl tiše.

„Ahoj,” odpověděla jsem a posadila se naproti němu.

Chvíli bylo ticho.

„Aleno… já vím, že ti ubližuju. Ale já už nemůžu dál žít ve lži. Jana čeká dítě.”

Zamrazilo mě.

„Takže… ty odcházíš?”

Přikývl.

„Promiň mi to všechno. Já… já tě měl vždycky rád. Ale byl jsem sám. Ty jsi byla pořád pryč…”

Chtěla jsem křičet, chtěla jsem ho udeřit, ale místo toho jsem jen seděla a dívala se na něj jako na cizince.

„A co Klára?”

„Budu ji dál podporovat. Ale budu bydlet s Janou.”

V tu chvíli mi došlo, že všechno je jinak. Že už nikdy nebudeme rodina jako dřív.

Když Petr odešel ráno s kufrem v ruce, Klára plakala v mém náručí.

Dny plynuly jeden jako druhý. Chodila jsem do práce jako robot a doma jsme s Klárou mlčely nebo plakaly. Lidé v domě si šeptali za zády – „Ta Alena z druhého patra? Prý jí utekl manžel za mladší…”

Jednou večer přišla Klára domů pozdě a já ji čekala v kuchyni.

„Kde jsi byla?”

„U kamarádky.”

Viděla jsem jí na očích, že lže.

„Kláro, prosím tě… já vím, že je to těžké pro nás obě. Ale musíme spolu mluvit.”

Rozplakala se a objala mě.

„Mami… já mám strach, že už nikdy nebudeme šťastné.”

Držela jsem ji pevně a slíbila jí: „My dvě to zvládneme. I bez táty.”

Začaly jsme spolu chodit na procházky po Praze, povídaly si o všem možném – o škole, o klucích, o snech i o bolesti. Pomalu jsme si k sobě našly cestu zpátky.

Jednou mi Klára řekla: „Mami… možná je lepší být samy než žít ve lži.”

A já pochopila, že i když mě Petr zradil a odešel za jinou, mám pořád to nejcennější – svou dceru a sama sebe.

Dnes už vím, že některé rány se nikdy úplně nezahojí. Ale naučila jsem se žít s nimi a být silnější.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Dá se opravdu odpustit všechno? A co byste udělali vy na mém místě?