Nepřestávající nářek z bytu 3B: Ulice v sevření strachu

„Proboha, už zase!“ vyhrkla jsem polohlasně, když se zpoza tenkých stěn našeho paneláku ozval ten známý, srdcervoucí nářek. Bylo něco po půlnoci a já seděla v kuchyni s hrnkem studeného čaje, neschopná usnout. Z bytu 3B, hned naproti přes chodbu, se už několik týdnů pravidelně ozýval pláč – někdy tichý, jindy zoufalý a hlasitý. Všichni v domě jsme to slyšeli, ale nikdo nic neříkal. Jen jsme si vyměňovali pohledy na schodech a šeptali si mezi dveřmi.

„Mami, proč ta paní pořád brečí?“ zeptala se mě jednou dcera Anička, když jsme šly ráno do školy. „To nevím, zlato,“ odpověděla jsem a cítila se jako zbabělec. Pravda byla, že jsem měla strach. Věděla jsem jen to, že v bytě 3B bydlí paní Novotná se svým synem Petrem. On byl zvláštní – málomluvný, nikdy se neusmál a často chodil domů pozdě v noci. Paní Novotnou jsem vídala jen zřídka, většinou s očima sklopenýma k zemi.

Jednoho večera jsem sebrala odvahu a zaklepala na jejich dveře. Srdce mi bušilo až v krku. Dlouho nikdo neotvíral, ale pak se dveře pootevřely a vykoukla paní Novotná. Vypadala unaveně a vystrašeně. „Dobrý večer, paní Novotná… já jen… jestli je všechno v pořádku?“ koktala jsem. Chvíli mlčela a pak tiše řekla: „Děkuju, všechno je v pořádku.“ Dveře se zavřely dřív, než jsem stihla cokoliv dodat.

Další dny byly ještě horší. Pláč sílil a přidaly se k němu i tlumené hádky. Jednou v noci jsem slyšela ránu a pak ticho. Ráno jsem potkala Petra na chodbě. „Dobrý den,“ zkusila jsem opatrně. Jen mě probodl pohledem a beze slova prošel kolem.

Začali jsme si s ostatními sousedy psát do společné skupiny na WhatsAppu. „Co budeme dělat? Máme to nahlásit?“ psala paní Koudelková z přízemí. „A co když to není naše věc?“ odpovídal pan Dvořák z pátého patra. Nikdo nechtěl být ten první, kdo zasáhne.

Jednoho rána jsem zahlédla paní Novotnou na lavičce před domem. Seděla tam v županu, ruce se jí třásly a oči měla zarudlé od pláče. Přisedla jsem si k ní. „Paní Novotná… nechcete pomoct?“ šeptla jsem. Dlouho mlčela a pak se rozplakala ještě víc. „On… on mě nenechá odejít… bojím se…“ hlesla mezi vzlyky.

V tu chvíli jsem věděla, že už nemůžu mlčet. Zavolala jsem policii. Když přijeli, Petr byl vzteklý a křičel na všechny kolem. Paní Novotnou odvedli do bezpečí a já měla pocit, že mi spadl kámen ze srdce.

Následující týdny byly zvláštní. V domě bylo ticho – až příliš ticho. Sousedé si mě začali prohlížet jinak; někteří mi děkovali, jiní se mi vyhýbali. Anička se mě ptala: „Mami, udělala jsi správnou věc?“ A já nevěděla, co odpovědět.

Jednou večer mi přišla zpráva od paní Novotné: „Děkuju vám za odvahu. Bez vás bych to nezvládla.“ Rozplakala jsem se úlevou i smutkem zároveň.

Od té doby přemýšlím: Kolik lidí kolem nás trpí za zavřenými dveřmi? Kolik z nás raději mlčí ze strachu nebo pohodlnosti? A co bychom udělali příště?

Někdy si říkám: Kdybych zasáhla dřív, mohlo být všechno jinak? Máme právo zasahovat do cizích životů – nebo je to naše povinnost?