„Nespěchej s tou svatbou, Lucie!” – Útěk nevěsty z cizí rodiny

„Lucie, už je čas! Všichni čekají!“ ozvalo se za mnou naléhavě. Maminka mi upravovala závoj a v očích měla slzy dojetí. Jenže já jsem cítila jen tíhu. Tíhu šatů, tíhu očekávání, tíhu cizí rodiny, která mě nikdy nepřijala za svou. Stála jsem v předsíni kostela v Polné, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo: „Tohle není můj život. Tohle nejsem já.“

Petra jsem poznala před dvěma lety na plese v Jihlavě. Byl milý, pozorný, uměl mě rozesmát. Jenže jakmile jsme začali mluvit o svatbě, všechno se změnilo. Jeho matka, paní Novotná, měla jasnou představu o tom, jak by měla vypadat správná snacha. „Lucie, u nás v rodině se ženy starají o domácnost. Práce je důležitá, ale rodina je na prvním místě,“ říkala mi už při prvním společném obědě. Tehdy jsem se jen usmála a myslela si, že to nějak zvládnu.

Ale čím blíž byl den svatby, tím víc jsem cítila, že ztrácím samu sebe. Moje vlastní máma mi šeptala: „Luci, jsi si jistá? Nechci tě vidět nešťastnou.“ Ale já jsem nechtěla nikoho zklamat. Nechtěla jsem být ta, která všechno pokazí.

Den před svatbou jsme seděli s Petrem na lavičce před jeho domem. „Petře, myslíš, že to zvládnu? Že zapadnu do vaší rodiny?“ zeptala jsem se tiše. On mě pohladil po ruce a řekl: „Moje máma je prostě taková. Časem si zvykneš.“

Ale já jsem si nebyla jistá. V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela nad tím, jestli mám opravdu sílu žít život podle představ někoho jiného.

A teď tu stojím. V bílých šatech, s kyticí v ruce, před kostelem plným lidí. Slyším hudbu, která začíná hrát. Všichni čekají jen na mě. A já najednou cítím, že nemůžu udělat ani krok.

„Lucie?“ ozve se znovu maminka a pohladí mě po rameni. „Jestli nechceš… nemusíš.“

Podívám se jí do očí a poprvé za dlouhou dobu cítím upřímnou lásku a pochopení. „Mami… já nemůžu,“ zašeptám a slzy mi stékají po tvářích.

V tu chvíli se otevřou dveře a dovnitř nakoukne paní Novotná. „Lucie! Co se děje? Všichni čekají! Nechceme ostudu!“

Její hlas je ostrý jako nůž. Najednou ve mně něco praskne.

„Já… já to nedokážu,“ vyhrknu a couvnu o krok zpět.

„Co to povídáš? Teď už není cesty zpět! Myslíš na Petra? Myslíš na naši rodinu?“ křičí na mě.

Maminka mě obejme a šeptá: „Luci, pojď pryč.“

Vyběhnu ven z kostela, šaty se mi zamotávají pod nohy, kytice padá na zem. Slyším za sebou hlasy, volání, ale běžím dál. Běžím ulicemi Polné, kolem starých domů, kde mě všichni znají od dětství. Lidé vykukují z oken a nechápou.

Utíkám až k rybníku za městem. Tam se zastavím a konečně poprvé za dlouhou dobu dýchám volně. Slzy mi stékají po tváři a já nevím, co bude dál.

Telefon mi zvoní v kabelce – Petr. Nezvedám to. Vím, že mu tím ubližuju, ale kdybych dneska řekla ano, ublížila bych sobě na celý život.

Sedím na břehu rybníka a přemýšlím o všem, co bylo i co bude. O tom, jak jsem vždycky chtěla studovat v Brně a cestovat po světě. O tom, jak jsem si přála být sama sebou a ne jen něčí snacha podle představ cizí rodiny.

Za chvíli přijde maminka. Sedne si vedle mě a obejme mě kolem ramen.

„Jsem na tebe pyšná,“ řekne tiše.

„Ale co teď?“ ptám se zoufale.

„Teď začneš žít svůj život,“ usměje se smutně.

Doma je dusno. Táta mlčí a dívá se z okna. Bratr mi napíše zprávu: „Jsem rád, že jsi to udělala.“ Ale vesnice mluví – všichni mají názor. Někteří mě litují, jiní odsuzují.

Petr mi napíše dlouhou zprávu plnou bolesti i zloby. Chápu ho. Ale nemůžu žít život podle očekávání ostatních.

Za pár týdnů odjíždím do Brna studovat psychologii – konečně dělám něco pro sebe. Občas potkám někoho ze vsi a slyším šeptání: „To je ta nevěsta, co utekla.“ Ale já už se nebojím.

Někdy večer přemýšlím: Udělala bych to znovu? Měla jsem právo tolik ublížit Petrovi i jeho rodině? Nebo je lepší žít svůj život podle sebe než být navždy někým jiným?

Co byste udělali vy na mém místě? Má člověk právo říct ne i na poslední chvíli – i když tím všechno změní?