Neuspěchej svatbu, Markéto! – Útěk nevěsty od tyranské rodiny ženicha

„Markéto, už jsi připravená? Hosté čekají!“ ozvalo se za dveřmi šatny hlasem, který byl až příliš ostrý na to, aby patřil někomu, kdo by měl být dnes šťastný. Byla to paní Novotná, má budoucí tchyně. Její hlas mě vždycky dokázal rozklepat. Stála jsem před zrcadlem v bílé krajkové róbě, ruce se mi třásly a v očích jsem měla slzy. Všichni kolem mě byli nervózní, ale nikdo se neptal, jak se cítím já.

„Hned přijdu,“ odpověděla jsem tiše a snažila se zamaskovat rozechvění v hlase. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč mám pocit, že tohle není správné? Proč mám pocit, že dneska nejsem hlavní postavou svého vlastního života?

Všechno to začalo už před rokem, když mě Petr požádal o ruku na Petříně. Bylo to krásné, romantické, přesně takové, jaké jsem si vždycky představovala. Jenže už tehdy jsem cítila stín jeho rodiny. Paní Novotná mi hned druhý den volala: „Markéto, svatba musí být velká! My Novotní jsme vždycky dělali věci pořádně.“

Od té chvíle jsem přestala být Markéta a stala jsem se „nevěstou Novotných“. Každý detail svatby byl pod jejich kontrolou. Barva květin? „Fialová je smuteční, Markéto! Dáme růžovou.“ Hudba? „Žádné moderní písničky, to by babička nepřežila.“ Dort? „Třípatrový, jinak to není svatba.“

Moje máma se snažila bránit: „Ale Markétka má ráda jednoduchost…“ Paní Novotná ji přerušila: „Tohle je naše rodinná tradice.“ Táta jen mlčky přikyvoval. Petr? Ten byl mezi dvěma mlýnskými kameny. „Víš, jaká je máma… Prosím tě, vydrž to,“ šeptal mi večer v posteli.

A tak jsem vydržela. Každý den jsem se snažila být tou nejlepší nevěstou. Chodila jsem na zkoušky šatů, které mi vybrala tchyně. Poslouchala rady o tom, jak správně krájet dort nebo jak se chovat před hosty. Přestala jsem chodit na jógu s kamarádkami, protože „nevěsta má být doma a připravovat se“. Přestala jsem číst knihy, protože „na to teď není čas“.

Den před svatbou jsem seděla s Petrem na lavičce před naším domem. „Petře, jsi si jistý?“ zeptala jsem se tiše. Podíval se na mě unavenýma očima: „Markéto, já tě miluju. Ale víš, jaká je máma… Když jí nevyhovíme, bude peklo.“

A teď tu stojím v šatně a slyším za dveřmi šum hostů. Slyším smích paní Novotné a její povely: „Tady ten stůl posuňte! Kde je ten fotograf? Markéta už měla být dávno připravená!“

Najednou někdo zaklepe na dveře. Je to moje sestra Jana. „Markétko… jsi v pořádku?“ Přikývnu, ale ona vidí slzy v mých očích. „Hele… nemusíš to dělat. Nikdo tě nemůže nutit.“

„Ale co Petr? Co naši? Co všichni ti lidé?“ šeptám zoufale.

Jana mě obejme: „Tohle je tvůj život. Ne jejich.“

V tu chvíli mi dojde, že mám na výběr. Že nemusím být obětí cizích očekávání. Že mám právo říct ne.

Otevřu dveře a vyjdu na chodbu. Paní Novotná mě okamžitě zahlédne: „Konečně! Už jsme mysleli, že jsi utekla!“ Její smích je ledový.

Podívám se jí do očí a poprvé v životě cítím sílu: „Paní Novotná… já tuhle svatbu nechci.“

V sále nastane ticho. Petr ke mně přiběhne: „Markéto, co blázníš?“

„Nechci být součástí vaší rodiny za těchto podmínek. Nechci žít podle vašich pravidel. Chci žít svůj život.“

Paní Novotná zbledne: „To nemyslíš vážně! Co řeknou lidi?“

„Je mi jedno, co řeknou lidi,“ odpovím pevně.

Petr mě chytne za ruku: „Markéto… prosím…“

Podívám se mu do očí a vidím v nich strach i lásku. „Petře, miluju tě. Ale nemůžu žít ve stínu tvé matky.“

Otočím se a běžím ven ze sálu. Slyším za sebou výkřiky, slyším mámu plakat a tátu volat mé jméno. Ale běžím dál. Běžím ven z hotelu do deště, který právě začal padat na pražské ulice.

Zastavím se až v parku pod stromem a rozpláču se naplno. Najednou cítím úlevu – poprvé po dlouhé době dýchám volně.

Za chvíli ke mně doběhne Jana s deštníkem: „Jsem na tebe pyšná.“

Objímáme se a já vím, že jsem udělala správnou věc.

Doma večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím o tom všem – o očekáváních druhých, o strachu z odmítnutí, o tom, jak snadno člověk zapomene na sebe.

Možná jsem dnes zklamala spoustu lidí. Ale poprvé v životě jsem nezklamala samu sebe.

A tak se ptám: Kolik z nás žije život podle představ druhých? Kolik z nás má odvahu říct ne – i když to bolí?