Nevěsta na útěku: Když se svatba změní v noční můru
„Terezo, kde jsi byla celou noc? Všichni tě hledají! Mamka brečí a táta je rudý vzteky!“ slyším za sebou rozčilený hlas své sestry Kláry, když se vkrádám do našeho bytu v Holešovicích. Ještě mám na sobě svatební šaty, které teď vypadají spíš jako kostým z nějakého špatného filmu. V hlavě mi hučí a srdce buší tak silně, až mám pocit, že mi vyskočí z hrudi.
„Kláro, já… nemohla jsem tam zůstat. Lukáš…“ hlas se mi zlomí a slzy mi stékají po tvářích. Vzpomínky na včerejší večer mě bodají jako jehly. Měla to být nejkrásnější noc mého života. Místo toho jsem sledovala, jak se můj snoubenec Lukáš opíjí do němoty, vtipkuje o mých rodičích před celou rodinou a nakonec mě veřejně poníží tím, že mě během prvního tance polije pivem a začne zpívat sprosté popěvky.
„Tohle přece nemyslíš vážně! Kvůli jedné opilecké noci zahodíš všechno?“ Klára se na mě dívá s nepochopením. „Vždyť jste spolu byli šest let!“
„Tohle nebyla jedna noc, Kláro. On pije pořád. Jenže tentokrát to bylo před celou rodinou, před babičkou, před tátou… A já už nemůžu dál dělat, že je všechno v pořádku.“
V tu chvíli mi v kapse zavibruje telefon. Michal. Můj nejlepší kamarád od dětství. Ten, který mě včera odvedl z rozpadlé svatby zadním vchodem restaurace U Tří lvů, zatímco Lukáš křičel na číšníky a máma se snažila zachránit situaci před hosty.
„Terezo, jsi v pořádku?“ ozve se jeho hlas do ticha. „Jsem dole před domem. Jestli chceš… můžeme si promluvit.“
Klára protočí oči a odejde do kuchyně. Já si stáhnu závoj a běžím dolů po schodech. Michal stojí u svého starého favorita, v ruce kelímek s kávou a v očích starost.
„Nevím, co mám dělat,“ vydechnu a opřu se o jeho rameno. „Všichni mě teď budou nenávidět.“
„Já tě nikdy nenávidět nebudu,“ řekne tiše Michal a pohladí mě po vlasech. „Víš, že jsi udělala správnou věc?“
Zavrtím hlavou. „Nevím nic. Jen vím, že už nechci žít ve lži.“
Sedíme spolu na lavičce u Vltavy a já mu vyprávím všechno – o Lukášových výstupech, o tom, jak jsem se bála říct pravdu rodičům, o tom, jak jsem se snažila být dokonalá nevěsta pro všechny ostatní kromě sebe.
„Víš, že tě mám rád už od základky?“ řekne najednou Michal a já cítím, jak mi zrudly tváře.
„To jsi mi nikdy neřekl.“
„Protože jsi byla vždycky s někým jiným. Ale teď… teď bych ti chtěl ukázat, jaké to je být s někým, kdo tě nikdy neztrapní.“
Dívám se na něj a poprvé za dlouhou dobu cítím klid. Možná i naději.
Když se vracím domů, čeká mě tam celá rodina – máma uplakaná, táta naštvaný, babička zmatená. „Terezo, co sis to dovolila? Co řeknou lidi?“ křičí táta.
„Tati, já už nemůžu žít podle toho, co řeknou lidi! Chci žít podle sebe!“
Máma mě obejme a šeptá: „Hlavně buď šťastná.“
Dny plynou a Lukáš mi posílá zprávy – omluvy střídají výčitky. „Zničilas mi život!“ píše jednou. Jindy prosí o druhou šanci.
Já ale vím, že zpátky už cesta nevede. S Michalem začínáme nový život – nejdřív jen jako přátelé, ale brzy mezi námi přeskočí jiskra. Společné procházky po Letné, večery u filmu i obyčejné vaření večeře jsou najednou plné smíchu a porozumění.
Rodina si zvyká pomalu. Táta s Michalem nemluví celé týdny. Babička si myslí, že jsem se zbláznila. Ale já poprvé cítím svobodu.
Jednoho dne sedíme s Michalem na balkoně a on se mě zeptá: „Nelituješ toho?“
Podívám se na něj a usměju se: „Možná jsem zklamala všechny kolem sebe. Ale poprvé v životě jsem nezklamala sama sebe.“
A tak se ptám vás: Co je důležitější – tradice a očekávání ostatních, nebo vlastní štěstí? Udělali byste to stejně jako já?