Nezvaný host u rodinného stolu: Večeře, na kterou nikdy nezapomenu

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši!“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně a uviděla toho muže sedět u stolu. Můj bratr Tomáš se na mě podíval s tím svým typickým úsměvem, který měl vždycky uklidnit každou situaci. Jenže tentokrát to nefungovalo. Ten muž – Petr, jak mi ho Tomáš představil – už seděl u stolu, aniž by si sundal kabát nebo si umyl ruce. Všude kolem voněla svíčková, kterou připravila moje švagrová Jana, ale já cítila jen napětí.

„Aleno, to je Petr, můj kamarád z práce. Připojí se k nám dneska na večeři,“ řekl Tomáš a pokynul mi ke židli. Petr se na mě usmál, ale v jeho pohledu bylo něco, co mě nutilo zpozornět. Možná to byl způsob, jakým se rozhlížel po bytě, jako by hledal něco cizího nebo snad někoho hodnotil.

Sedla jsem si a snažila se ignorovat svůj neklid. Jana přinesla polévku a Petr si ji začal nalévat, aniž by počkal na ostatní. „To je výborný vývar,“ zamumlal s plnou pusou a olízl si prsty. Tomáš se zasmál, ale já viděla, jak Jana ztuhla. Vždycky si zakládala na tom, že jíme společně a s respektem.

„Petře, mohl bys prosím použít ubrousek?“ zeptala se Jana tiše. Petr jen mávl rukou: „Ale prosím tě, vždyť jsme doma.“

Snažila jsem se uklidnit a zapojit do konverzace. „Petře, odkud se s Tomášem znáte?“ zeptala jsem se. „Z fabriky,“ odpověděl Petr krátce a začal vyprávět historky o tom, jak to v práci chodí. V jeho řeči bylo něco hrubého, co mi vadilo. Mluvil o kolegyních jako o kusech masa a smál se vlastním vtipům, které byly všechno možné, jen ne vtipné.

Tomáš se smál s ním a já cítila, jak se mi stahuje žaludek. Vždycky jsem svého bratra obdivovala pro jeho laskavost a empatii. Teď jsem ho nepoznávala.

Když přišlo na hlavní chod, Petr si nabral největší kus masa a bez ostychu si přidal knedlíky. „Jano, ty jsi fakt kuchařka! Škoda, že moje stará neumí ani ohřát párek,“ prohlásil a mrkl na mě. Jana se usmála jen koutkem úst.

„Petře, mohl bys být trochu slušnější?“ ozvala jsem se konečně. „Tady nejsi v hospodě.“

Petr se zasmál: „Ale no tak, Aleno! Trocha srandy neuškodí.“

Tomáš mě sjel pohledem: „Nech toho, Aleno. Je to můj host.“

V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. Ale zůstala jsem kvůli Janě a dětem. Snažila jsem se odvést řeč jinam, ale Petr byl čím dál hlasitější a jeho řeči čím dál vulgárnější. Děti seděly tiše a koukaly do talíře.

Po večeři jsme seděli v obýváku a Petr si zapálil cigaretu přímo u stolu. Jana mu řekla, že v bytě se nekouří. „No jo, ženský pravidla,“ utrousil Petr a otevřel okno.

V tu chvíli mi došla trpělivost. „Tomáši, proč jsi ho sem vůbec zval? Vidíš přece, jak se chová!“

Tomáš se na mě podíval tvrdě: „Petr mi pomohl v práci, když mi šlo o místo. Má těžký život. Trochu respektu by ti neuškodilo.“

„Respekt? K někomu, kdo uráží tvoji ženu před dětmi?“ vyjela jsem.

Petr vstal: „Hele, já už asi půjdu. Nechci tu dělat dusno.“

Jana vstala a šla s ním ke dveřím. Když se vrátila, měla v očích slzy.

„Tomáši,“ řekla tiše, „tohle už nikdy nedělej.“

Tomáš mlčel a díval se do země.

Doma jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom večeru znovu a znovu. Proč Tomáš dovolil někomu takovému narušit naši rodinu? Proč mlčel? A proč já mám pocit viny za to, že jsem řekla pravdu?

Druhý den mi Jana volala: „Děkuju ti, Aleno. Bylo to hrozné… Ale aspoň jsi měla odvahu říct nahlas to, co jsme všichni cítili.“

Od té doby už Tomáš Petra domů nepozval. Ale mezi mnou a Tomášem zůstalo něco nevyřčeného. Něco zlomeného.

Někdy si říkám: Měla jsem mlčet? Nebo je správné postavit se za to, co je správné – i když to znamená rozbít rodinnou pohodu? Co byste udělali vy na mém místě?