Nikdy jsem nebyla dost dobrá: Příběh o lásce, která narážela na hranice předsudků

„Tohle nikdy neschválím, Lucie. Petr potřebuje někoho, kdo se k němu hodí. Někoho, kdo ví, jak se chovat ve společnosti.“ Slova paní Novotné, Petrovy matky, mi zněla v uších ještě dlouho poté, co jsem opustila jejich byt na Vinohradech. Byla jsem tam pozvaná na večeři, abych se „představila rodině“, ale už od začátku bylo jasné, že jsem jen host, který je trpěn.

Seděla jsem v tramvaji číslo 22, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Vzpomněla jsem si na maminku, jak mi vždycky říkala: „Lucinko, nikdy se nenech ponižovat. Jsi dost dobrá.“ Ale v tu chvíli jsem si tím nebyla jistá.

Petr mě držel za ruku, když jsme šli k jeho rodičům. Snažil se mě uklidnit: „Neboj, všechno bude v pohodě. Máma je jen trochu staromódní.“ Ale když jsem viděla, jak se na mě jeho rodiče dívají – jako na někoho, kdo přišel z jiného světa – věděla jsem, že to nebude jednoduché.

Pocházím z Ostravy. Táta odešel, když mi bylo osm, a maminka se snažila uživit mě a mladšího bráchu. Peněz bylo málo, ale lásky dost. V Praze jsem začala studovat žurnalistiku a přivydělávala si v kavárně. Tam jsem potkala Petra – vysokého, tichého kluka s laskavýma očima. Zamilovala jsem se do něj hned. On do mě taky. Jenže jeho svět byl jiný.

První měsíce byly krásné. Procházky po Náplavce, dlouhé rozhovory v noci, smích a plány do budoucna. Ale pak přišly první náznaky problémů. „Lucie, proč jsi nikdy nebyla na lyžích?“ ptala se mě jeho sestra Klára s úsměvem, ve kterém bylo víc posměchu než zvědavosti. „Aha, vy jste asi na to doma neměli, co?“

Snažila jsem se to přejít, ale uvnitř mě to bolelo. Petr si toho všiml. „Nenech se tím rozhodit, jsou prostě zvyklí na jiný život.“ Jenže já jsem se rozhodit nechala. Začala jsem o sobě pochybovat.

Jednou večer jsme se s Petrem pohádali. „Proč mi nikdy neřekneš, že mě máš rád před tvojí rodinou?“ vyčetla jsem mu. „Proč mě pořád schováváš?“

Petr mlčel. Pak řekl: „Víš, jaká je máma. Kdybych jí odporoval, udělala by mi ze života peklo. Ale já tě miluju, Lucie. Jen to musíš vydržet.“

Ale jak dlouho se dá vydržet být tou „nepravou“?

Jednoho dne mi maminka volala: „Lucinko, přijedeš domů na víkend? Brácha tě potřebuje, má problémy ve škole.“ Cítila jsem, jak se ve mně mísí vztek a smutek. V Praze jsem byla cizí, v Ostravě doma, ale chudá.

Když jsem přijela domů, bráška mě objal a maminka mi uvařila guláš. Povídaly jsme si dlouho do noci. „Víš, Lucko, někteří lidé nikdy nepochopí, že nejdůležitější je srdce. Ne peníze, ne jméno.“

Po návratu do Prahy jsem se rozhodla, že už se nebudu přetvařovat. Na další rodinné večeři jsem se paní Novotné podívala do očí a řekla: „Vím, že nejsem z vaší společnosti. Ale miluju vašeho syna a on mě. To by mělo stačit.“

Paní Novotná se na mě podívala s ledovým klidem: „To nestačí, Lucie. Petr potřebuje ženu, která ho bude reprezentovat. Vy jste možná hodná, ale to je málo.“

Petr se mě zastal: „Mami, už toho mám dost! Lucie je pro mě ta pravá. Jestli to nedokážete přijmout, je to váš problém.“

V tu chvíli jsem cítila úlevu i strach. Věděla jsem, že Petr kvůli mně riskuje všechno – rodinu, pohodlí, jistoty. Ale byla jsem na něj pyšná.

Jenže tlak pokračoval. Petrova matka začala volat Petrovi do práce, jeho otec mu pohrozil, že pokud se mnou zůstane, nedostane ani korunu z dědictví. Petr byl čím dál víc nervózní, hádali jsme se kvůli maličkostem. Jednou v noci přišel domů a řekl: „Lucie, já už nemůžu. Miluju tě, ale nechci přijít o rodinu.“

Seděla jsem na posteli a dívala se na něj. „A co já? Já už nemám co ztratit. Ty jsi všechno, co mám.“

Petr odešel. Dveře za ním tiše zaklaply. Zůstala jsem sama v malém bytě, který jsme si spolu zařídili. Plakala jsem celou noc.

Dny plynuly, bolest pomalu ustupovala, ale jizva zůstala. V práci jsem byla uzavřená, přátelé mě zvali ven, ale já odmítala. Až jednou mi maminka zavolala: „Lucko, život jde dál. Jsi silná holka. Najdeš někoho, kdo tě bude milovat takovou, jaká jsi.“

Začala jsem znovu žít. Přihlásila jsem se na kurz tvůrčího psaní, začala chodit běhat, poznala nové lidi. Petr mi občas napsal – krátké zprávy plné smutku a výčitek. Ale já už věděla, že nemůžu žít v jeho světě, kde láska nestačí.

Dnes, když jdu po Karlově mostě a dívám se na proudící Vltavu, přemýšlím: Proč je v naší společnosti pořád tak důležité, odkud kdo pochází? Proč nestačí jen milovat? Co byste udělali vy na mém místě?