Nikdy jsem nestihla říct mámě, že čekám dítě – příběh o rodině, tajemstvích a bolesti, která zůstává

„Proč jsi mi to nikdy neřekla, Magdo?“ slyším mámin hlas v hlavě, i když už je to půl roku, co odešla. Sedím na staré pohovce v našem panelákovém bytě v Brně, v ruce držím její šátek, který ještě voní po jejím parfému. Venku prší a kapky bubnují do parapetu, jako by chtěly přehlušit ticho, které po ní zůstalo.

Bylo to v den, kdy jsme pohřbívali tátu. Všichni jsme stáli v černém, máma se třásla a já měla pocit, že se každou chvíli zhroutím. Bratr Petr mlčel, jeho žena Jana se snažila být oporou, ale v očích měla strach. Všichni jsme byli rozbití. A já? Já jsem v sobě nosila tajemství, které mě pálilo víc než smutek – byla jsem těhotná.

„Magdo, pojď sem,“ zavolala mě máma do kuchyně, když jsme se vrátili z pohřbu. „Musíme si promluvit o dědictví. Táta by chtěl, abychom byli spravedliví.“ Její hlas byl tvrdý, oči zarudlé od pláče. Chtěla jsem jí říct pravdu. Chtěla jsem vykřiknout: „Mami, čekám dítě! Budeš babička!“ Ale místo toho jsem jen přikývla a začala počítat peníze na stole.

Všechno se začalo hroutit. Petr chtěl prodat chalupu v Beskydech, kde jsme trávili léta. Máma byla proti. „Tohle je jediné, co nám po tátovi zbylo!“ křičela. Já jsem seděla mezi nimi a v hlavě mi hučelo. V noci jsem zvracela, ráno jsem se budila s úzkostí. Nikdo si ničeho nevšiml. Všichni byli ponoření do vlastního žalu.

Jednou večer jsem seděla s mámou u stolu. Byla tichá, unavená, v ruce držela hrnek s čajem. „Víš, Magdo, někdy mám pocit, že už nemám pro co žít,“ zašeptala. V tu chvíli jsem měla chuť jí všechno říct. Ale bála jsem se. Báli jsme se spolu mluvit o citech, o bolesti, o naději. V naší rodině se city schovávaly pod koberec.

Petr se mnou přestal mluvit, když jsem nesouhlasila s prodejem chalupy. „Jsi naivní, Magdo! Máma to nezvládne udržet a ty taky ne!“ vyčítal mi. Jana se mi vyhýbala. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím.

Jednoho rána jsem našla mámu v posteli. Nehýbala se. Záchranka přijela rychle, ale bylo pozdě. Infarkt. Bylo mi zle, žaludek se mi svíral nejen z těhotenství, ale i z hrůzy. Všechno bylo pryč. Máma odešla, aniž by věděla, že bude babičkou. Nikdy jsem jí to nestihla říct.

Po pohřbu jsem seděla v jejím pokoji a prohlížela si staré fotky. Na jedné jsme byly spolu na Svatém Kopečku, smály jsme se. Byla jsem malá, ona mladá a plná života. Teď už tu nebyla. Všechno, co jsem jí chtěla říct, zůstalo viset ve vzduchu.

Týdny plynuly. Petr mi volal jen kvůli papírům. „Musíme to vyřešit, Magdo. Nemůžeme tu chalupu držet napůl.“ Já už neměla sílu bojovat. Byla jsem sama, těhotná, bez mámy, bez opory. Jediný, kdo mi zbyl, bylo to malé dítě pod mým srdcem.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala chybu. Kdybych mámě řekla pravdu, možná by měla důvod žít dál. Možná by se na něco těšila. Možná bychom spolu mohly plakat i smát se nad tím, jaké to bude, až přijde na svět její vnouče.

Ale já mlčela. Ze strachu, ze zvyku, z bolesti. V naší rodině se city neříkaly nahlas. A teď už je pozdě.

Když se mi narodila dcera, pojmenovala jsem ji po mámě – Alena. Držela jsem ji v náručí a slíbila si, že jí nikdy nic nebudu tajit. Že jí budu říkat všechno – i to, co bolí.

Někdy v noci, když Alena spí, sedím u její postýlky a šeptám do ticha: „Mami, promiň mi to.“

A ptám se sama sebe: Kdybych našla odvahu říct pravdu, změnilo by to něco? Nebo jsou některé věci v rodinách prostě dané a nezměnitelné? Co byste udělali vy na mém místě?