Nový začátek: Příběh o hledání domova

„Nechci tam jít! Nechci je zase vidět!“ křičel jsem na vychovatelku paní Novotnou, když mě vedla chodbou dětského domova v Plzni. Srdce mi bušilo jako splašené, ruce se mi třásly a v hlavě mi zněla slova, která mi před týdnem řekla paní Malá: „Myslíme si, že k nám nezapadáš, Marečku. Omlouváme se.“

Bylo mi tehdy třináct a poprvé jsem měl pocit, že někam patřím. Paní Malá a její muž mě brali na výlety, pekli jsme spolu bábovku, smáli se. A pak najednou konec. Prý jsem moc uzavřený, prý se neumím smát. Jak bych se mohl smát, když jsem nikdy nepoznal opravdovou rodinu?

„Marečku, pojď, jsou tu noví zájemci. Jsou moc milí, dali by ti šanci,“ šeptala paní Novotná, ale já jen zavrtěl hlavou. „Nechci další šanci. Už nikdy.“

Seděl jsem na posteli, zíral do zdi a v hlavě mi běžely všechny ty dny, kdy jsem čekal, že si pro mě někdo přijde. Každé Vánoce, každý Den dětí, každý den, kdy někdo jiný odcházel s novou rodinou. Já zůstával. Vždycky jsem zůstával.

Jednou v noci jsem slyšel, jak se vychovatelky baví na chodbě. „Ten Marek je hodnej kluk, ale má to v sobě. Pořád čeká, že ho někdo opustí. A pak se uzavře.“

Možná mě to opravdu poznamenalo. Možná jsem už nikdy neměl věřit. Ale pak přišli oni. Jana a Petr. Nejdřív jsem je nechtěl ani vidět. Seděli v návštěvní místnosti, pili kávu a povídali si s paní Novotnou. Když jsem vešel, Jana se na mě usmála. „Ahoj, Marku. Slyšeli jsme, že máš rád hokej. My taky. Chodíme na Škodovku.“

Jen jsem pokrčil rameny. „To je fajn.“

Petr se zasmál. „Já jsem Petr a tohle je Jana. Víš, my jsme taky neměli jednoduché dětství. Ale rodina je to, co si vytvoříš. Ne to, co ti někdo dá.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho. Rodina je to, co si vytvoříš. Ale jak si ji mám vytvořit, když mě nikdo nechce?

Začali za mnou chodit častěji. Nosili mi knížky, povídali si se mnou o škole, o tom, co mě baví. Jednou mě vzali na hokej. Seděli jsme na tribuně, křičeli na rozhodčího a já se poprvé po dlouhé době smál. Skutečně smál.

Ale pořád jsem měl strach. Co když mě taky opustí? Co když zjistí, že nejsem dost dobrý?

Jednou večer, když jsme seděli v parku, se mě Jana zeptala: „Marku, čeho se nejvíc bojíš?“

Zamyslel jsem se. „Že mě zase někdo nechá. Že si mě vyberete a pak zjistíte, že jsem… rozbitý.“

Jana mě objala. „Všichni jsme trochu rozbití. Ale když jsme spolu, můžeme se slepit.“

Začal jsem jim věřit. Pomalu, opatrně. Když mi nabídli, abych s nimi šel na víkend domů, byl jsem nervózní. Jejich byt byl malý, ale útulný. Všude byly fotky, smáli se, hádali kvůli maličkostem. Petr neuměl vařit a Jana mu to pořád připomínala. Smáli jsme se tomu.

Ale pak přišla hádka. Petr přišel pozdě z práce, Jana byla naštvaná a já seděl v pokoji a poslouchal jejich křik. Všechno se mi vrátilo. Křik, hádky, slzy. Vyběhl jsem ven, běžel jsem do parku a schoval se za stromem. Nechtěl jsem, aby mě našli. Nechtěl jsem zase zažít zklamání.

Jana mě našla až za hodinu. Sedla si vedle mě na lavičku a mlčela. Pak řekla: „Marku, hádky k rodině patří. Ale to neznamená, že tě nechceme. Nikdy tě nenecháme samotného.“

Poprvé jsem jí uvěřil. Pomalu jsem se vracel zpátky. Začal jsem jim říkat mami a tati. Bylo to zvláštní, ale krásné. Když jsme spolu slavili moje první opravdové Vánoce, brečel jsem štěstím.

Ale pořád jsem měl v sobě strach. Jednou jsem ve škole dostal pětku a bál jsem se jít domů. Myslel jsem, že mě vyhodí. Ale Jana mě objala a řekla: „Každý dělá chyby. Důležité je, že se snažíš.“

Začal jsem věřit, že domov není místo, ale lidé. Lidé, kteří tě mají rádi i s tvými chybami. Dnes je mi osmnáct a vím, že Jana a Petr jsou moje rodina. Ne proto, že mě adoptovali, ale proto, že mě nikdy neopustili.

Někdy si říkám: Kolik dětí v domovech stále čeká na svůj domov? Kolik z nich už přestalo věřit? A co kdyby jim někdo dal druhou šanci, jako ji dali mně? Co si o tom myslíte vy?