Oči staré kamarádky: Příběh o vině, strachu a naději v pražském autobusu

„To snad není možné…“ šeptám si pro sebe, když se dveře autobusu číslo 133 na Florenci zavírají a já zůstávám stát tváří v tvář ženě, jejíž oči mě pronásledují už roky ve snech. Jana. Moje nejlepší kamarádka z gymplu, holka, se kterou jsme si slibovaly, že budeme navždy spolu. Ale pak přišel on – její manžel Petr – a všechno se změnilo.

„Promiňte, nevíte, kde je nejbližší zastávka na Palmovku?“ ozve se její hlas, tichý a roztřesený. Poznala mě? Nebo jen zoufale hledá únikovou cestu z přeplněného autobusu i vlastního života?

„Jano?“ vydechnu a ona ztuhne. Otočí se ke mně a já v jejích očích vidím stín bolesti, který tam kdysi nebyl. „To jsem já… Klára.“

Chvíli mlčíme. Lidé kolem nás vystupují a nastupují, svět jede dál, ale pro nás se čas zastavil. Vzpomínky na společné večery u vína, smích na lavičce v Riegrových sadech, první lásky i první zrady. A pak ten den, kdy jsem ji nechala samotnou s Petrem, protože jsem měla pocit, že už jí nemůžu pomoct.

„Kláro…“ zašeptá a v očích se jí lesknou slzy. „Potřebuju… potřebuju pomoc.“

Sedíme spolu na zadní sedačce a ona mi šeptá svůj příběh mezi zastávkami. Petr ji bije. Už roky. Nejdřív to byly jen slova, pak facky, teď už i zlomené žebro. Má strach odejít – kvůli dětem, kvůli tomu, co řeknou sousedé, kvůli tomu, že nemá kam jít.

„Proč jsi mi nikdy nenapsala?“ ptám se tiše a cítím vinu jako kámen na hrudi.

„Myslela jsem, že už mě nechceš vidět. Že jsem tě zklamala…“

Chci ji obejmout, ale ona se stáhne. „Promiň… všechno bolí.“

V hlavě mi běží tisíc myšlenek. Co mám dělat? Zavolat policii? Nabídnout jí azyl u sebe v bytě na Žižkově? Co když ji Petr najde? Co když tím ohrozím i sebe?

„Jano, pojď ke mně. Aspoň na jednu noc. Prosím.“

Dívá se na mě dlouho, jako by vážila každé slovo. „Myslíš… myslíš, že to zvládnu?“

„Zvládneme to spolu,“ odpovím a poprvé po letech cítím, že to není jen prázdná fráze.

Doma u mě je ticho. Děti jsou u babičky, mám čas jen pro ni. Sedíme v kuchyni u čaje a ona mi ukazuje modřiny na pažích. „Nikdo mi nevěří,“ šeptá. „Ani máma. Říká, že si za to můžu sama.“

Vzpomenu si na svou vlastní mámu a její věčné rady: „Hlavně nedělej ostudu rodině.“ Kolik žen v Česku žije ve stejném strachu jako Jana? Kolik z nich nikdy nenajde odvahu odejít?

„Zavoláme na Bílý kruh bezpečí,“ navrhnu opatrně.

„A co děti?“ ptá se zoufale.

„Najdeme řešení. Hlavně už nesmíš být sama.“

Noc je dlouhá. Jana nespí, já taky ne. Slyším její tiché vzlyky z vedlejšího pokoje a v duchu si nadávám za všechny ty roky mlčení. Ráno jí připravím snídani a ona poprvé za celou dobu slabě usměje.

„Děkuju ti…“ šeptá.

Za pár dní už má Jana kontakt na sociální pracovnici, děti jsou dočasně u její sestry v Plzni a Petr dostal zákaz přiblížení. Ale boj nekončí – soudy jsou pomalé, sousedé šeptají za zády a Jana každý den bojuje s pocitem viny.

Jednou večer sedíme na balkoně a ona se mě zeptá: „Myslíš, že někdy budu zase šťastná?“

Nevím, co odpovědět. Ale vím jedno – nikdy už ji nenechám samotnou.

A tak se ptám i vás: Kolik z nás zavírá oči před bolestí druhých jen proto, že máme strach? A kolik životů by se dalo zachránit jedním obyčejným podáním ruky?